Joshův příběh 6

[LaundryBoy]

„Tak co, nezlobil?“ zeptal se táta učitelek, jakmile se později odpoledne ukázal ve dveřích, aby mě vyzvednul.
„No, pane Baylesi, vypadá to, že se mu to líbí čím dál víc,“ odpověděla mu paní Butlerová a tajemně se na něj usmála. Táta se usmál taky a už mě vedl do našeho auta, kde na nás čekaly máma s Emily. Avšak místo abychom jeli domů, táta zamířil ven z města, někam na sever.
„Copak my nejedeme domů?“ zeptal jsem se.
„Nevěděli jsme, jak ti vynahradit ten tvůj přerušený sen, tak jsme se s maminkou rozhodli, že vás oba vezmeme na výlet,“ tajemně odpověděl táta a dál sledoval silnici.
Než jsem se stačil na cokoliv dalšího zeptat, ne veliké ceduli, označující jméno města, stálo „Vítejte v Redhillu.“
Zalapal jsem po dechu. „To snad ne?“ vyhrkl jsem s očima navrch hlavy. Pak jsem si ale uvědomil, že mne téměř celodenní koupání ve školkové pračce docela unavilo. S povděkem jsem tedy přijal mámino upřesnění cíle výletu.
„No počkej, ty už sis dnes praní užil už dost, teď je na řadě Emily. Tebe tam bereme, jen abys viděl, že i ta největší pračka není veliká jako náš dům a že víc jak deset dětí najednou nepojme,“ pravila, zatímco táta odbočil k veliké budově bývalé ocelárny. Jako ocelárna se však vůbec netvářila. Byla celá prosklená, i když dovnitř nebylo vůbec vidět a nad recepcí se skvěl barevný nápis „Redhillská čistírna dětí“. Kdesi v mém břiše se rozlilo horko, asi díky mému očekávání spatření něčeho, co je jiným klukům nejspíš zapovězeno. Ale také se ozvaly obavy.
„Myslíš, že mě tam pustí, když je to jen pro holky?“ zeptal jsem se táty.
„Dívat se kluci smí, když jim to rodiče dovolí, ale koupat se nemůžou, to je jen pro holky, taková jsou tady pravidla a ta asi nezměníme,“ řekl táta a otevřel nám dveře. V recepci za pultem seděla sympatická paní, se kterou se naši hned dali do řeči. Jejich rozhovor jsem nevnímal, nemyslel jsem na nic jiného, než co uvidím za dveřmi, které podle všeho vedly k mým splněným snům, i když jsem se mohl jen dívat. Beztak jsem měl pro dnešek praní až nad hlavu. Mezitím k mému údivu máma někam odvedla Emily a my s tátou zůstali v recepci.
„Kam jdou, tati?“ zeptal jsem se s obavami, že nás tu nechají čekat.
„Neboj, jen do šatny, tam se všechny holky odstrojí, aby nenechávaly své svršky před pračkami,“ uklidnil mě táta a pomalu šel k hlavním dveřím. Tedy, on šel pomalu, já doslova letěl a srdce mi bilo jako o závod.
„A Emily dnes bude v takové pračce, jakou máme doma?“ vyptával jsem se dál, když ke mně táta došel.
„Kdepak, pro dnešek jsme jí vybrali očistu v novém mycím tunelu. Sám jsem ho ještě neviděl, dali ho sem teprve nedávno,“ odpověděl táta a čekal, až nám recepční odemkne a vpustí nás dovnitř. To, co bylo za nimi, se dá popsat jediným slovem. Ráj. Přesně tak jsem se cítil, jakmile jsem se rozhlédl po neskutečném množství různých druhů i velikostí praček, některé prázdné, některé byly zrovna v chodu a čistily uvnitř holky snad všech věkových skupin. Nad každou pračkou byla barevně odlišená čísla.
„To budou asi údaje o jejich kapacitě,“ podotknul táta, když si všimnul, kam se dívám.
„Co je to ta kapacita?“ nechápal jsem.
„To znamená, kolik dětí se tam nejvíc může vejít, aby jejich praní bylo účinné. Vidíš?“ ukázal na pračku nejblíže k nám.
„Tady se třeba koupou holčičky asi tak roční nebo dvouleté a proto je horní číslo 1-2 a spodní číslo ukazuje, kolik se jich tam může nejvíc dát. Tahle pračka je skutečně veliká, takže proto je tam dokonce desítka. Ta vedle je o něco menší, i když pro stejně malé děti, proto je tam jen šestka, chápeš?“
„Jo, rozumím,“ odpověděl jsem a pozoroval, jak se uvnitř máchají roční a dvouletá batolata. Šli jsme s tátou podél řady praček a do každé jsme nahlédli. Postupně jsme se dostávali k pračkám pro starší a starší děvčata, až jsme se podél celé haly dostali až k patnáctiletým slečnám, které se praly jen po třech, i když do jejich pračky by se vešlo deset dvouletých dětí.
„Sem už by se jich deset nevešlo, dokonce i pro pět z nich by tam bylo místa jako v hodinkách, takže sem mohou jít nanejvýš tři holky,“ ukázal táta na holky v tomtéž počtu, které se uvnitř točily ve víru mýdlové vody.
„Tak kde je ta máma s Emily?“ ohlédl se táta a zapátral po hale.
„Tamhle jsou,“ ukázal jsem na mámu a nahou Emily v řadě u dlouhého kulatého tunelu. Byl mnohem menší než pračky kolem nás, ale zase o to delší, vedl přes půlku celé haly.
„A jak tohle funguje? To je takhle dlouhý i ten buben uvnitř?“ vyzvídal jsem, zatímco jsme se k němu blížili.
„To asi ne, má několik částí a každá je určena k jinému typu praní,“ řekl táta a zkoumal informační tabuli na tunelu.
„Má osm oddělení a v každém se čistí jedna dívka od dvou do šesti let. Tady na začátku do něj vlezou, postupně je to posunuje z jednoho oddělení do druhého a na konci zase suché vylezou, nebo si je rodiče vyndají. Celý mycí program trvá asi dvě a půl hodiny“ ukončil táta přednášku.
Posadili jsme se na dlouhou lavici vedoucí podél celého tunelu a společně sledovali, jak fronta rodičů s jejich nahými dětmi postupuje pomalu vpřed. Na začátku mycího tunelu bylo jakési ústí, do kterého jednotlivé dívenky lezly, a asistentka za nimi uzavírala poklop. Jejich očistu jsme mohli sledovat po obou stranách v dlouhých průzorech, které vedly podél celého tunelu, v němž se bubny uvnitř točily každý jinak a docela velikou rychlostí. V tom už ale byla Emily na řadě a máma ji vedla ke vstupu dovnitř. Bylo na ní vidět, že si není úplně jistá, jestli tam má vlézt, přeci jen to bylo něco úplně nového, než co poznala doma. Poklop se za ní zavřel a já nedočkavě nahlédl průzorem do jejího bubnu. Emily se v něm postavila a rozhlédla se kolem sebe. Když zahlédla mne a tátu na jedné straně a mámu na druhé, zamávala nám a zdálo se, že už je klidnější. Její buben se záhy naplnil obyčejnou vodou a roztočil se s ní. Na rozdíl od bubnu vedle zatím docela pomalu, asi to bylo zatím jen prvotní namočení.
„Mohou se točit mnohem rychleji než v těch velikých pračkách, je to právě díky tomu, že bubny v tom tunelu jsou mnohem menší a holky jsou v nich po jedné,“ vysvětlil mi táta, zatímco jsme sledovali, jak se Emily uvnitř namáčí.
Trvalo to docela dlouho, než se všechny bubny naráz zastavily a každá dívka uvnitř byla přesunuta do další části.
„Hmm, je to opravdu dvacet minut,“ poznamenal táta.
Mezitím další dívka, asi tak v mém věku, zmizela v útrobách tunelu. Emilyno praní teď pokračovalo v jeho druhé části a tentokrát do jejího bubnu začala proudit voda lehce zbarvená do zelena. Než se má sestra stihla postavit na nohy, jeho otáčky jí povalily na dno, takže nás asi ani nezahlédla. Čekal jsem, že ta zelená voda začne pěnit, ale zůstávala krásně průzračná, takže jsme na ní stále dobře viděli. Buben nabíral na otáčkách. Za chvilku už v něm Emily rotovala tak rychle, že v průzoru se míhala ve stále kratších intervalech. Nemohl jsem si pomoci – když jsem ji tam tak sledoval, jak je v moci toho velikého stroje, zatoužil jsem po stejné očistě, jenže zrovna mě nenapadal žádný způsob, jak se do toho houfu dívek zamíchat. Slečna u vstupu by mne určitě odhalila, takže mi nezbývalo, než dál pozorovat Emily, jak pomalu prochází celým tunelem. Ve třetím bubnu se na mou sestru spustil nejprve déšť čisté vody a hned po něm sprška modrého šamponu. I teď, než se Emily stihla postavit, buben se s ní pozvolna roztočil a podobně jako předtím, do nevídaných otáček. Postupně se kolem ní vytvořila hustá namodralá pěna. Nakonec zakryla celý průzor, takže jen občas jsme z Emily viděli kousek, jak se mihnula přímo kolem něj. Po několika dlouhých minutách se pěna začala pomalu odplavovat a Emily byla opět na suchu. Nezdálo se, že by byla nějak unavená, protože oči jí zářily, jak se těšila, co bude v dalším oddělení. Když ji tam stroj konečně přesunul, zjistili jsme, že není vyplněno bubnem, ale sadou kartáčů a úchytkami, které s překvapivou přesností obepnuly Emilyny ruce i nohy a upevnily ji v poloze ve stoje, s rukama i nohama roztaženýma. Pak se kolem ní několikrát obtočily nějaké trysky a pokropily ji nějakým žlutým gelem. Bylo zajímavé, že v každé části měly mycí prostředky odlišnou barvu. Jakmile byla má sestra celá od mýdla, roztočily se kolem ní kartáče a začaly čistit kousek po kousku její nahé tělíčko, jako by byla v myčce pro auta. Fascinovaně jsem na to hleděl, jenže Emily nebylo vidět do tváře. Až když na nás otočila hlavu, všimnul jsem si, že se usmívá. Kartáče nejdřív vydrhly horní část jejího těla a pak se zaměřily na nohy, jednu po druhé. Zvláštního mytí se dostalo jejímu zadečku a pipince. Úchyty jí ještě víc roztáhly nožky a mezi ně zamířil další kartáč ve tvaru talíře. Také se netočil moc rychle, ale plynulými pohyby jí čistil celou pipku, od břicha až po zadeček. Její výraz se změnil. Už se neusmívala, ale tvářila se úplně stejně jako holky u nás ve školce, když jsem jim v pračce dráždil jejich pipinky, nebo kundičky, jak jim říkaly. Fakt divné slovo. Živě jsem si představil, jak se kundička mé sestry rozevírá a jak jí projíždí štětinky kartáče.
„Tohle se jí asi hodně líbí,“ poznamenal táta,“ už je tam přes hodinu.“
„Taky bych si to chtěl zkusit,“ povzdechl jsem si smutně.
„Já ti to věřím, Joshi, ani nevíš, jak moc bych ti to chtěl dopřát, ale my chlapi máme prostě smůlu,“ usmál se na mě táta.
Mezitím byla Emily přesunuta do další části, kde už byl zase gumový průhledný buben a ona se v něm dalších dvacet minut jen proplachovala v čisté vodě. V šestém bubnu na ni čekal nějaký hrozně hustý narůžovělý gel. Očekával jsem, že také bude pěnit a udělá stejnou pěnu jako v naší pračce doma, ale opět jsem se zmýlil. I když se v něm Emily celých dvacet minut netočila zrovna pomalu, po pěně nebylo ani památky a gel si zachovával svou průzračnost. Sedmá část tunelu byla nejspíš zase jen určená k tomu, aby se z ní ten gel spláchnul ve vlnách čisté průzračné vody, která se asi třikrát vyměnila. V poslední části už na mou sestru foukal jen horký průvan, což jsme poznali podle jejích vlajících vlasů i podle toho, že se k němu sama různě natáčí, aby se osušila. Když se nakonec výstupní poklop otevřel, má sestřička z něj vylezla nejen krásně čistá a vypraná, ale i suchá, takže ji máma mohla odvést do šatny.
„Tak Emily, jak se ti líbilo takovéhle koupání?“ zeptal se jí táta, když jsme se autem vraceli domů, a já se třásl zvědavostí, co nám Emily poví.
„Bylo to úžasný,“ unaveně zavrněla.
„Taky nechybělo mnoho a Joshua tě málem následoval, kdyby to šlo, viď?“ obrátila se na mne máma.
„Strašně jsem ti to záviděl,“ přiznal jsem.
„Však se neboj, dáme Shauně a Vicky speciální instrukce, jak se o vás mají postarat, až budeme s tetou a strejdou někde na koncertě,“ řekl táta a usmíval se na mě do zpětného zrcátka.
„Přijedou k nám zase o víkend,“ dodal, a mně se v břiše se rozlil velmi hřejivý pocit…

© Laundry Boy, Říjen 2015