Čistírna 3 – Den devátý
Napsal: 18 srp 2022, 21:46
Pondělí, 24. srpna
Probouzí mě kručení v břiše a taky Luisa s Marií, které nás sem do třídy přišly hledat.
„Tak panstvo, snídaně čeká,“ pronáší Marie.
„Koukám, že jste tu všichni měli pěkně divokou noc,“ konstatuje Luisa. Po předchozích zkušenostech čekám, že nejdřív nás naženou do praček a rovnou se Luisy zeptám.
„Vypadáte docela čistě, mytí bude až po snídani,“ rozhodne Luisa, když nám všem zkontroluje genitálie. Abychom také nebyli, když jsme se večer tak krásně očistili ústy. S Lenkou jsme se vylízaly do sucha, pak jsme očistily ptáky i našim klukům a nakonec jsme se pěkně vystřídaly na Honzovi a Kristýnce. Těm se taky nechce moc vstávat a své objetí prodlužují, jak to jen jde.
Během snídaně se dozvídáme dnešní program. Nejprve nás umyjí na pojízdném pásu v hale C a pak se máme učit něco málo o hystorii čistíren pro děti. Stejně cítím, že bych se po včerejšku potřebovala vykoupat, a tak s vděkem přijímám péči všech trysek a kartáčů, co dostaly na starost mé upocené tělo. Mytí mé kundičky, ať už zvenčí nebo zevnitř provází několikanásobný orgasmus, až samou slastí učůrávám. No co, stejně to ze mě spláchnou.
Ve třídě není po našem nočním mejdanu ani památky. Lavice jsou ukázkově seřazené, jakoby se tu nikdy nedělo nic nemravného. Nejzajímavější z Terčina výkladu jsou ukázky na videu, na kterých nám popisuje, jak se dříve malé děti nejdřív koupaly a jak vznikaly první dětské čistírny. Když vidím ty staré typy praček z počátku dvacátého století, leze mi mráz po zádech nad tím, do čeho ty děti dávali, protože já sama bych do některých nevlezla za nic na světě.
Ty úplně první pračky dokonce měly holý kovový buben a dítě uvnitř muselo být podložené silnou vrstvou oblečení nebo hadrů. Až teprve později se začal objevovat buben vystlaný nějakou gumou, ale pořád bych v něm musela být skoro znehybněná, abych se při praní neumlátila. Navíc šlo takovou pračku sehnat jen na zakázku a musela se kvůli růstu dítěte pořizovat nová a větší každé dva až tři roky. Čili je jasné, že jen ta nejbohatší smetánka si mohla dovolit prát své děti v pračce. Dětské čistírny se rozmohly až v době, kdy někdo vynalezl silikon a začal z něj nejprve vyrábět Zorbing koule. Jakmile se tedy dal buben v pračce jednoduše nafouknout, objevilo se hned několik výrobců a s nimi se každý rok vyrojilo dost typů praček pro děti, aby pokryly prázdný trh.
Víc si z Terčina vyprávění nepamatuji, protože dějepis není ani ve škole můj zrovna nejoblíbenější předmět.
Konečně je čas na oběd a po polední pauze nás Luisa vede do haly E, kde už čeká Tereza. Když už si říkám, jaký trénink nás čeká tentokrát, Terka otevírá další dveře. Myslela jsem si, že za nimi je jen nějaká komůrka na smetáky, ale před námi se rozprostírá další veliká hala se stroji. Tenhle komplex je samé překvapení.
„Určitě jste zvědaví, co vás tady čeká,“ promlouvá Tereza. „V techhle strojích,“ ukáže kolem sebe, „vám vytvarujeme a zpevníme těla, abyste ve stáří neměly povislé svaly a kůži. Děje se to za pomoci tepla a páry, takže mezi námi jim tu říkáme mandly.“
Stroje se nepodobají ničemu, co jsem dosud viděla. Jediné, co je mi jen trochu povědomé, je pouzdro uvnitř. Jeho vnitřek má tvar tvar lidského těla, jen v místech pro pipku, zadek a prsa jsou otvory. Zbytek je vyplněný jakousi nakrabacenou gumou a celé pouzdro drží kovová ramena. Abych řekla pravdu, nejdřív jsem se docela těšila, dokud Terka neřekla „teplo a pára“. Jedno grilování už jsem tu zažila a klidně bych se bez toho obešla. Nedůvěřivě na „mandl“ hledím a tak trochu čekám, že váhající oběť polapí svými kovovými rameny a „vymandluje“. Kdepak, vlézt do něj musím sama a přitom mě překvapí dostatek volného místa, který tam kolem sebe mám. Ruce vkládám podél těla do vyhrazeného prostoru, na jehož konci jsou madla z tvrdé gumy. Jakmile jsem na svém místě, víko pouzdra se zavírá a uvězní mě v sobě. Venku mám jen hlavu. Pak se celé se mnou pokládá do zbytku stroje a navrch mě ještě přiklápí další víko, které však nevypadá na obyčejný kryt. Vedou k němu dráty, hadičky a taky je docela tlusté. Vzhledem k tomu, že se tu má jednat o teplo a páru, cítím se, jakoby mě právě zavřeli do obrovského toustovače, z něhož mi kouká jen hlava. Ale ani to není konec. Jakmile se Tereza ujistí, že jsme všichni na svém místě, dá našim asistentkám poslední pokyn a ty zavírají poslední a nejvrchnější kryt s jediným okýnkem nad hlavou. Vzrušení, přicházející z mého podbřišku pomalu, ale jistě nahrazuje panika v mé hlavě a chvilku ve mně tyhle dva pocity bojují o své výsadní postavení. Nic to není, jsi jen v dalším stroji. Není to první, ani poslední stroj, který tě spolknul a zase tě vyplivne ven, tak se uvolni, říká mi jedna část mysli, zatímco ta druhá zoufale volá Ale jsi uzavřená pod třemi vrstvami a tady je na místě panikařit! Obojí je pravda, z mycího tunelu taky nebylo úniku a musela jsem ho nechat, aby mě vypral a umyl, jak se mu zrovna zachtělo, totiž, jak byl zrovna nastavený. V tomhle „mandlu“ jsem sice uzavřená v celkem prostorném pouzdře, ale nad ním jsou další dva poklopy, přes které nemám šanci se dostat, i kdybych se nějakým zázrakem dostala přes ten první. Připadám si tu jako velmi drobné jádro nějakého velikého ořechu s třemi tvrdými skořápkami. A navíc absolutně nemám tušení, co se tu se mnou bude dít.
První, co slyším, je sykot vzduchu, proudící do mého pouzdra. Ale ne přímo na mě, nýbrž do měkké výstelky, ve které jsem uložená. Během chvilky jsem v pouzdře utěsněná nafouknutou bublinou, ve kterou se výstelka proměnila. Zajímavé je, že přesně kopíruje mou páteř, jen pod lopatkami je tlak vyšší a díky tomu se mi prsa tlačí dírami ven. Naopak na pánev mi výstelka tlačí zepředu a zadek se mi klene do prázdného prostoru kdesi dole. Cítím ale, že to není úplně ono a stroj do nejspíš vytušil taky. Tlak pod zády a na pánvi polevuje a místo toho se zvyšuje na mých ramenou, čímž mne v pouzdře posunuje o kousíček níž. Dochází mi, že si mne tak rovná do správné polohy, aby mi neublížil. Znovu mě vzrušuje skutečnost, že jsem tu naprosto bezmocná a odevzdaná něčemu neživému. Tlak na původních místech zesiluje a stroj znovu zkouší, zda jsou ty správné části mého těla na svých místech. Nejsou. Jsem prozměnu moc dole. Tentokrát mi tlačí na chodidla, aby mne posunul kapánek výš. Napadá mě, jestli tomu mám nějak pomoci, třeba se zavrtět, ale raději to nechám na stroji. Určitě by mi to Luisa řekla, kdyby se ode mne čekala nějaká činnost. Výstelka pouzdra se do třetice znovu nafukuju a tentokrát už je to správně. Sama cítím, že má prsa i zadek přesně vyplňují polstrované výřezy v pouzdru. Teď jsem nejspíš ideálně nastavená, aby „mandl“ mohl věnovat mému tělu tu správnou péči. Než na ní ale dojde, stane se ještě jedna věc. Dírou mezi nohama se do pouzdra sune cosi umělého a tvrdého a neomylně si to nachází cestu do mé kundičky. Ta tomu díky mému vzrušení neklade skoro žádný odpor a já nemohu vůbec nic dělat, jen hlasitě vzdychnout, jak se umělý robertek snaží probojovat si cestu do mého lůna. Jakmile ho mám celého v sobě, děje se s ním něco divného. Začíná se nalévat nějakou teplou tekutinou a já v dalším návalu paniky stáhnu pánevní svaly, jak nejvíc zvládnu. Stroji je to ale úplně jedno, dál do mě pumpuje tu zvláštní tekutinu, která však brzo chladne a taky tuhne. Pak tu ztuhlou hmotu tlačí ještě dál do mě, dokud nemám obě půlky zadku vyklenuté ven z pouzdra. Nemůžu se teď ani hnout a jen napjatě čekám, co se bude dít dál. Můžu si jen představovat, jak teď celá hala vypadá. Všude jen samé stroje a v nich všichni členové tábora, zavření pod trojitými poklopy. Vychovatelky si určitě zašly na kafe a nechaly „mandly“, ať s námi provádějí to, k čemu jsou určené, ať už je to cokoliv. Kdesi pode mnou se dává do pohybu další neznámé zařízení a náhle mi po zadku odshora dolů přejíždí něco, co připomíná váleček. Vyjeknu bolestí, protože je docela horký. Ve stejném okamžiku se zvyšuje tlak v rukávech kolem mých ňader, jakoby se je stroj snačil vytlačit je ven. Výstelka v celém pouzdře se celá začíná ohřívat a to nečekané horko mne donutí vykřiknout. Spíš je to ale jen leknutím, protože se to dá v klidu snést. Váleček na mém zadku dokončí svou cestu a tlak v mé kundičce na chvilku poleví. I má prsa jsou uvolněna z pevného sevření. Vše se ale hned opakuje a tlak na mé intimní partie je o malinko větší. I přes palčivé horko je výsledkem celého procesu mé narůstající vzrušení. Někdy se tlak na pár okamžiků ustálí, ale pak se zase zvýší, až mám pocit, že mě ten stroj snad rozmačká. To je ono! Už jsme tu prošli snad vším, čím prochází obyčejné prádlo. Mandlování je další procedura, abychom se cítili jako opravdické prádlo. Mandl mne žehlí se stále vzrůstající intenzitou a já ve svém nitru cítím narůstající napětí, které neomylně spěje k orgasmu. Při zhruba desátém sevření svých prsů cítím, jak se mi cosi snaží sevřít bradavky, ale zatím se jim daří vyklouznout. Netrvá to ale dlouho a rukávy mi prsa mačkají jako tuby od zubní pasty a v tu chvíli mám bradavny lapené v jakýchsi úchytech. To je ta poslední kapka a mé uvězněné tělo pohltí mohutný orgasmus, který trvá snad nekonečně dlouho. Gumové úchyty mi nemilosrdně vytahují bradavky vpřed a to mou slast ještě více prodlužuje. Pak mandl svou činnost na chvilku pozastavuje a Luisa otevírá vrchní poklop.
„Jak to jde?“ ptá se.
„Skvěle,“ vzdychnu.
„Dobře, už máš půl hodiny za sebou, takže ještě dvě a budem hotovi,“ řekne a znovu mě zavírá, než stihnu cokoliv říct. Neslyšela jsem ani otevírání či zavírání poklopů ostatních strojů, dochází mi, že jsou nejspíš zvukotěsné. Ještě dvě hodiny? No, zvládla jsem to jinde, zvládnu i tohle. Víc myšlenek mi hlava nenabízí, protože mandl opět převzal vládu a neomylně mě žene k dalším orgasmům. Vždycky, když už se blíží, práce válečku na mé prdelce se zrychluje a žehlí mi ji do obou směrů, nahoru i dolů, což má znatelný účinek na mou kundičku a vibrátor v ní. Jakoby se oba nástroje přes mé tělo navzájem doplňovaly. Dráždění je dokonalé a vibrace se mi přenášejí přes páteř do celého těla. Po nějaké době už je mi úplně jedno, že jsem tu úplně znehybněná, dokonce víc, než ve kterémkoliv jiném stroji. Jen toužím po dalším dráždění a to brzy přichází. Tlak vzduchu ve výstelce začíná pulzovat a přenáší se od mých dohou až ke krku a zase nazpátek. To mi dělá náramně dobře, jakoby mě to žehlilo ze všech stran. Jsem docela zvědavá, jak budou mé bradavky vypadat, když je mám permanentně sevřené v úchytech a v pravidelných intervalech vytahované. Zajímavé je, že sice to trochu bolí, ale ta bolest mě spíš dráždí a prodlužuje každý orgasmus, který se mi díky té masáži rozlévá do celého těla. Až po velmi dlouhé době celá procedura končí a Luisa mne pouští ven. Dokud jsem ležela ve svém nafukovacím zajetí, bylo vše v pohodě, ale teď cítím své tělo rozlámané, jako kdyby přes mne přejel parní válec. Kundička mě bolí, jakobych obsloužila všechny kluky z tábora a zadek jakbysmet. Když se podívám na svá prsa, nevěřím svým očím. Bradavky mám protažené na tloušťku dvou prstů vedle sebe a jsou na nich zřetelně znám otisky čelistí, které mi je tak trápily. Náhlý průvan v hale mi je sice příjemně chladí, ale pořád jsem spocená jako kůň. S tím se už ale počítá a máme jít do praček ve vedlejší hale. U dveří se naše holčičí skupina potkává s klučičí a všichni vesměs nacházíme své protějšky. Pavel vedle mě nachází Lenku, Honza jde neomylně ke své Kristýnce, i kluci, se kterými jsem si to s takovou chutí ještě minulý týden rozdávala, si tu našly své partnerky. Většina kluků zamíří dlaněmi na jejich vystouplé bradavky, ale vzápětí se halou ozve jejich bolestivé výkřiky a sténání. Kdepak, máme je teď příliš citlivé na jakékoliv doteky. Když se pak začnu rozhlížet po Vojtovi, cítím jeho polibek na krku a silné ruce, jak mi objímají bříško. Rychle mu je chytám, aby ho taky nenapadlo to, co Michala, Lukáše a pár dalších. Ti si teď mnou tváře, protože některé holky, jako třeba rázná Adéla, se bleskově otočily a vyťaly jim facku, jen to mlasklo. Pak se všichni začnou zase vzájemně omlouvat, jako že to tak nemysleli a mlaskají polibky na usmířenou.
„Amatéři,“ poznamená tiše Vojta a zavrtává obličej do mých vlasů. „Jak se cítíš?“ ptá se.
„Jako kdyby po mně přešlo stádo slonů,“ odpovídám po pravdě a zakláním hlavu, abych ho mohla políbit.
„Vyperem se spolu?“ žadoní.
„Vojto, já bych ráda, ale abys nebyl zklamanej, že dneska už se mnou asi nic nebude, tam dole to mám všechno citlivý,“ otáčím se k němu s bolestí v hlase.
„Neboj se, já dneska taky nebudu zrovna vášnivý milenec,“ odpoví a pohledem mi ukáže své chlapské vybavení.
„Panebože!“ hrozím se a klekám si k němu. Úplně jsem zapomněla, že kluci podstoupili podobnou terapii jako my a teď mám před očima naběhlý a zarudlý kyj, který se Vojtovi houpe mezi nohama až někam do půli stehen, stejně jako posledně, když byl tři hodiny na tréninkovém lehátku a měl ho v masážním a odsávacím nástavci. Teprve teď vidím, že ostatní kluci jsou na tom stejně. Jakoby jim místo penisů přišili dlouhé, tlusté a zahnuté jitrnice, které někdo zapomněl včas zkrátit. Když se to tak vezne, tak ani my, holky, na tom nejsme o moc lépe. Naše prsa připomínají dopravní kužely, trčící vpřed a z nich navíc vystupují protáhlé bradavky jako špunty. Vypadáme docela legračně, i když víme, že se to zase vrátí do normálu.
„Proč nás radši nenechají umýt se ve sprchách? V té pračce si ještě ublížíš,“ povídám a zvedám se.
„Lucí neboj, prostě budeme opatrní a zvládneme to,“ uklidňuje mě Vojta během cesty k pračkám. Sice jsou bubny v nich dost měkké, ale Luisa nám stejně nastavuje víc vody, abychom se při otáčkách moc nedotýkali stěn svými bolavými částmi těla.
„Nebojte se, nejdéle tam budete v té husté pěně,“ říká Luisa a zavírá nás uvnitř. Naštěstí si pamatuji, jak správně zadržet dech. Hladina vody je tak vysoko, že špetka vzduchu se drží u stropu ani ne na výšku hlavy. Jakmile se tedy buben roztočí, máme na nádech jen pár vteřin a ty musí stačit i na to, abychom k té vzduchové kapse našli cestu. Po celou dobu naší očisty Vojta drží slovo a pudy na uzdě, přesně tak, jak slíbil. Jediné jeho doteky cítím na rukou, když mne při pauze táhne za vzduchem a když se nestihnu nadechnout, polibkem mi dá trochu ze svých plic. Jsem ráda, že jsem ho neodmítla, protože samotné by mi tu bylo smutno. Když se pak pereme v té husté pěně, Vojta mě drží za ruce uprostřed bubnu, abych se svým bolavým tělem nepřitiskla na jeho stěny a tak spolu projdeme celým mycím programem. Sušení probíhá už bez otáček a bubnem jen proudí teplý vzduch. Sedíme naproti sobě s nohama od sebe a užíváme si Saharu, která proudí do všech záhybů našich těl. Sklouznu pohledem na jeho pohlaví.
„Bolí to moc?“ ptám se. Vojta si ho vezme opatrně do ruky a obličej mu zkřiví bolestná grimasa.
„Asi jako tebe bolí prsa,“ odpoví při pohledu na mé přednosti. Zvědavě si přes ně přejedu dlaněmi.
„Au!“ vyjeknu při doteku na svých nateklých bradavkách. Je to hrozné, že nám bolest brání ve vzájemných dotecích. Jako bychom byli svázáni celibátem, jako mnich a jeptiška.
„Neboj, venku tě celou namažu, jo?“ usměje se Vojta a konejšivě mě hladí alespoň po ruce.
„A já tebe,“ slibuji mu. Jakmile nás Luisa osušené vypouští ven, sháníme se po tubě s hojivým krémem.
„Ještě chvilku to vydržte, chce se na vás podívat paní doktorka,“ hlásí a ukazuje na lavice, kam si máme sednout. Doktorku s obvyklou partou mediků právě vidíme, jak vchází do dveří. Čeká, až budou všichni sedět a pak jednoho po druhém kontroluje. Nevím jak to dělá, ale nikdo proti jejím dotekům neprotestuje. Ani kluci, kterým prohmátne varlata i ptáky, ani holky, kterým kromě rozkroku a hýždí pohladí a pomačká prsa. Snad se nemám čeho bát, a tak podle instrukcí naší vychovatelky dávám nohy od sebe.
„Jestli to bude bolet, tak ji kousnu,“ šeptám Vojtovi, aby nás nikdo jiný neslyšel.
„A já ji kopnu do nohy,“ usměje se Vojta, ale to už Luisa slyší.
„Říkals něco?“ ptá se přísně.
„Jenom, jak má Lucka krásné nohy,“ opravuje se Vojta a nevinně se culí.
Doktorka už je u nás a prvního si vybírá Vojtu. Nejdřív mu zkontroluje pulz, pak se mu dívá do očí a naposled se zaměřuje na jeho pohlaví. Pták se mu zase začíná pomalu zvedat, jakoby očekával nášup.
„Kolikrát vyvrcholil?“ ptá se Luisy a velmi jemně mu ho bere do dlaní.
„Patnáctkrát,“ odpoví Luisa. Doktorka Vojtu nijak netrápí, očividně si je vědoma toho, jak by mohl nešetrný dotyk bolet.
„A ona?“ otáčí se mým směrem.
„Taky patnáctkrát,“ řekne Luisa a medici si vše píšou do svých notesů.
„Zajímavé,“ poznamená doktorka, zatímco mi taky kontroluje tep na ruce a zkoumá oči. Nevím jak to dělá, ale její z jejích doteků vyzařuje podivný klid a jistota. Mám dát ruce za hlavu a na řadu přichází mé poprsí.
„Až to bude bolet, tak řekni, ano?“ říká doktorka a jemně mi je bere do dlaní. Postupně mi je prohmatává prsty od žeber a pomalu se dostává až ke dvorcům a vystouplým bradavkám. Nemusím ani nic říkat, podle mé bolestivé grimasy hned pozná, kdy má přestat.
„To bude v pořádku, do zítřka nebude po nějaké bolesti ani památky. Teď se otoč a předkloň se.“ Udělám, co řekne a vysazuju na všechny kolem své zmandlované pozadí. Znovu cítím její ruce, jak zkoumají každý centimetr mého zadku a jsem ráda, že je spokojená.
„Můžete se namazat,“ ukončí naší prohlídku a pokračuje k Pavlovi a Lence. Beru si od Luisy tubu s hojivým krémem a velmi opatrně natírám Vojtovi ptáka. Snažím se ho dotýkat stejně opatrně, jako doktorka, ale i tak Vojta sem tam zasykne, když mu mast roztírám po naběhlém žaludu. Tak moc bych ho chtěla polaskat jazykem a pak si na něj nasednout, až mi nad tím lítostí vyhrknou slzy. A taky nad jeho bolestí, což je to poslední, co bych mu chtěla působit.
„Co se děje, Luci?“ bere mi Vojta hlavu do dlaní a dívá se mi do orosených očí.
„Nechci, aby tě to bolelo. Chtěla bych…“ vzlyknu a poslední slovo mi uvízne v hrdle.
„Co bys chtěla?“
„Ty víš, co bych chtěla,“ fňukám a klopím zrak do jeho klína. Jeho pták je teď od masti celý bílý.
„Zítra si to užijete do sytosti,“ konejší nás Luisa.
„Vážně?“ obrací se na ni Vojta s nadějí v hlase. „A co se bude dít?“
„Jen se nechte překvapit.“ Luisa je tajemná, jako hrad v Karpatech. To nám to nemůže říst rovnou?
„Tak nám to alespoň naznač,“ škemrám.
„Kdepak, my nesmíme ani naznačovat,“ směje se Luisa. Kde já jsem tuhle větu už slyšela? Vojta si bere ode mě tubu s krémem a věnuje tu nejjemnější péči mým bradavkám. Ani se jich nedotýká, jen si na prsty bere dost silnou vrstvu, aby ji na ně mohl nanášet. Až teprve dál se odváží dotknout se prsty mé kůže a přitom pozorně sleduje mé reakce. Jako obvykle se při chladivém účinku masti začnu přiblble usmívat. Rychle rozevírám nohy, aby mohl pokračovat i dál a potěšeně u toho vrním. Nakonec mi mast vmasíruje i do kůže tam, kde stehna přecházejí v záda.
„Tak, a teď na večeři a do postele,“ velí vychovatelky. Pořád je mi smutno nad tím, že si dnes večer s Vojtou nic neužijeme, tak se alespoň těsně před večerkou vykradu z pokoje a namířím si to k němu. Cestou potkávám Pavla, který prozměnu míří opačným směrem za Lenkou. Sice má pyžamo, ale dost zřetelně je pod ním vidět jeho nádobíčko. Neříká nic, ale když projde kolem mě, laškovně mě plácne přes zadek a rychle uhne mému chodidlu, které míří na ten jeho.
Vojta dělá, že spí, ale jakmile se k němu přitulím, pevně mě rukama objímá, tiskne k sobě a líbá. Momentálně nemáme na sex ani pomyšlení, ale vzájemná blízkost a jeho náruč mi dodává potřebný klid a za chvilku se oba spokojeně noříme do říše snů.
© Laundry Boy
Únor 2019
Pozn. autora:
Drazí čtenáři, toto je ZATÍM poslední dokončený díl série příběhů o Lucce, Lence, Vojtovi a ostatních. Další díl bude, až ho napíšu, k čemuž potřebuji další a další nápady, které mi ovšem pomalu začaly docházet. Proto nešetřete nápady a náměty, pokud nějaké máte a dejte mi vědět, o čem byste si tu rádi početli
)
Váš Laundry Boy
Probouzí mě kručení v břiše a taky Luisa s Marií, které nás sem do třídy přišly hledat.
„Tak panstvo, snídaně čeká,“ pronáší Marie.
„Koukám, že jste tu všichni měli pěkně divokou noc,“ konstatuje Luisa. Po předchozích zkušenostech čekám, že nejdřív nás naženou do praček a rovnou se Luisy zeptám.
„Vypadáte docela čistě, mytí bude až po snídani,“ rozhodne Luisa, když nám všem zkontroluje genitálie. Abychom také nebyli, když jsme se večer tak krásně očistili ústy. S Lenkou jsme se vylízaly do sucha, pak jsme očistily ptáky i našim klukům a nakonec jsme se pěkně vystřídaly na Honzovi a Kristýnce. Těm se taky nechce moc vstávat a své objetí prodlužují, jak to jen jde.
Během snídaně se dozvídáme dnešní program. Nejprve nás umyjí na pojízdném pásu v hale C a pak se máme učit něco málo o hystorii čistíren pro děti. Stejně cítím, že bych se po včerejšku potřebovala vykoupat, a tak s vděkem přijímám péči všech trysek a kartáčů, co dostaly na starost mé upocené tělo. Mytí mé kundičky, ať už zvenčí nebo zevnitř provází několikanásobný orgasmus, až samou slastí učůrávám. No co, stejně to ze mě spláchnou.
Ve třídě není po našem nočním mejdanu ani památky. Lavice jsou ukázkově seřazené, jakoby se tu nikdy nedělo nic nemravného. Nejzajímavější z Terčina výkladu jsou ukázky na videu, na kterých nám popisuje, jak se dříve malé děti nejdřív koupaly a jak vznikaly první dětské čistírny. Když vidím ty staré typy praček z počátku dvacátého století, leze mi mráz po zádech nad tím, do čeho ty děti dávali, protože já sama bych do některých nevlezla za nic na světě.
Ty úplně první pračky dokonce měly holý kovový buben a dítě uvnitř muselo být podložené silnou vrstvou oblečení nebo hadrů. Až teprve později se začal objevovat buben vystlaný nějakou gumou, ale pořád bych v něm musela být skoro znehybněná, abych se při praní neumlátila. Navíc šlo takovou pračku sehnat jen na zakázku a musela se kvůli růstu dítěte pořizovat nová a větší každé dva až tři roky. Čili je jasné, že jen ta nejbohatší smetánka si mohla dovolit prát své děti v pračce. Dětské čistírny se rozmohly až v době, kdy někdo vynalezl silikon a začal z něj nejprve vyrábět Zorbing koule. Jakmile se tedy dal buben v pračce jednoduše nafouknout, objevilo se hned několik výrobců a s nimi se každý rok vyrojilo dost typů praček pro děti, aby pokryly prázdný trh.
Víc si z Terčina vyprávění nepamatuji, protože dějepis není ani ve škole můj zrovna nejoblíbenější předmět.
Konečně je čas na oběd a po polední pauze nás Luisa vede do haly E, kde už čeká Tereza. Když už si říkám, jaký trénink nás čeká tentokrát, Terka otevírá další dveře. Myslela jsem si, že za nimi je jen nějaká komůrka na smetáky, ale před námi se rozprostírá další veliká hala se stroji. Tenhle komplex je samé překvapení.
„Určitě jste zvědaví, co vás tady čeká,“ promlouvá Tereza. „V techhle strojích,“ ukáže kolem sebe, „vám vytvarujeme a zpevníme těla, abyste ve stáří neměly povislé svaly a kůži. Děje se to za pomoci tepla a páry, takže mezi námi jim tu říkáme mandly.“
Stroje se nepodobají ničemu, co jsem dosud viděla. Jediné, co je mi jen trochu povědomé, je pouzdro uvnitř. Jeho vnitřek má tvar tvar lidského těla, jen v místech pro pipku, zadek a prsa jsou otvory. Zbytek je vyplněný jakousi nakrabacenou gumou a celé pouzdro drží kovová ramena. Abych řekla pravdu, nejdřív jsem se docela těšila, dokud Terka neřekla „teplo a pára“. Jedno grilování už jsem tu zažila a klidně bych se bez toho obešla. Nedůvěřivě na „mandl“ hledím a tak trochu čekám, že váhající oběť polapí svými kovovými rameny a „vymandluje“. Kdepak, vlézt do něj musím sama a přitom mě překvapí dostatek volného místa, který tam kolem sebe mám. Ruce vkládám podél těla do vyhrazeného prostoru, na jehož konci jsou madla z tvrdé gumy. Jakmile jsem na svém místě, víko pouzdra se zavírá a uvězní mě v sobě. Venku mám jen hlavu. Pak se celé se mnou pokládá do zbytku stroje a navrch mě ještě přiklápí další víko, které však nevypadá na obyčejný kryt. Vedou k němu dráty, hadičky a taky je docela tlusté. Vzhledem k tomu, že se tu má jednat o teplo a páru, cítím se, jakoby mě právě zavřeli do obrovského toustovače, z něhož mi kouká jen hlava. Ale ani to není konec. Jakmile se Tereza ujistí, že jsme všichni na svém místě, dá našim asistentkám poslední pokyn a ty zavírají poslední a nejvrchnější kryt s jediným okýnkem nad hlavou. Vzrušení, přicházející z mého podbřišku pomalu, ale jistě nahrazuje panika v mé hlavě a chvilku ve mně tyhle dva pocity bojují o své výsadní postavení. Nic to není, jsi jen v dalším stroji. Není to první, ani poslední stroj, který tě spolknul a zase tě vyplivne ven, tak se uvolni, říká mi jedna část mysli, zatímco ta druhá zoufale volá Ale jsi uzavřená pod třemi vrstvami a tady je na místě panikařit! Obojí je pravda, z mycího tunelu taky nebylo úniku a musela jsem ho nechat, aby mě vypral a umyl, jak se mu zrovna zachtělo, totiž, jak byl zrovna nastavený. V tomhle „mandlu“ jsem sice uzavřená v celkem prostorném pouzdře, ale nad ním jsou další dva poklopy, přes které nemám šanci se dostat, i kdybych se nějakým zázrakem dostala přes ten první. Připadám si tu jako velmi drobné jádro nějakého velikého ořechu s třemi tvrdými skořápkami. A navíc absolutně nemám tušení, co se tu se mnou bude dít.
První, co slyším, je sykot vzduchu, proudící do mého pouzdra. Ale ne přímo na mě, nýbrž do měkké výstelky, ve které jsem uložená. Během chvilky jsem v pouzdře utěsněná nafouknutou bublinou, ve kterou se výstelka proměnila. Zajímavé je, že přesně kopíruje mou páteř, jen pod lopatkami je tlak vyšší a díky tomu se mi prsa tlačí dírami ven. Naopak na pánev mi výstelka tlačí zepředu a zadek se mi klene do prázdného prostoru kdesi dole. Cítím ale, že to není úplně ono a stroj do nejspíš vytušil taky. Tlak pod zády a na pánvi polevuje a místo toho se zvyšuje na mých ramenou, čímž mne v pouzdře posunuje o kousíček níž. Dochází mi, že si mne tak rovná do správné polohy, aby mi neublížil. Znovu mě vzrušuje skutečnost, že jsem tu naprosto bezmocná a odevzdaná něčemu neživému. Tlak na původních místech zesiluje a stroj znovu zkouší, zda jsou ty správné části mého těla na svých místech. Nejsou. Jsem prozměnu moc dole. Tentokrát mi tlačí na chodidla, aby mne posunul kapánek výš. Napadá mě, jestli tomu mám nějak pomoci, třeba se zavrtět, ale raději to nechám na stroji. Určitě by mi to Luisa řekla, kdyby se ode mne čekala nějaká činnost. Výstelka pouzdra se do třetice znovu nafukuju a tentokrát už je to správně. Sama cítím, že má prsa i zadek přesně vyplňují polstrované výřezy v pouzdru. Teď jsem nejspíš ideálně nastavená, aby „mandl“ mohl věnovat mému tělu tu správnou péči. Než na ní ale dojde, stane se ještě jedna věc. Dírou mezi nohama se do pouzdra sune cosi umělého a tvrdého a neomylně si to nachází cestu do mé kundičky. Ta tomu díky mému vzrušení neklade skoro žádný odpor a já nemohu vůbec nic dělat, jen hlasitě vzdychnout, jak se umělý robertek snaží probojovat si cestu do mého lůna. Jakmile ho mám celého v sobě, děje se s ním něco divného. Začíná se nalévat nějakou teplou tekutinou a já v dalším návalu paniky stáhnu pánevní svaly, jak nejvíc zvládnu. Stroji je to ale úplně jedno, dál do mě pumpuje tu zvláštní tekutinu, která však brzo chladne a taky tuhne. Pak tu ztuhlou hmotu tlačí ještě dál do mě, dokud nemám obě půlky zadku vyklenuté ven z pouzdra. Nemůžu se teď ani hnout a jen napjatě čekám, co se bude dít dál. Můžu si jen představovat, jak teď celá hala vypadá. Všude jen samé stroje a v nich všichni členové tábora, zavření pod trojitými poklopy. Vychovatelky si určitě zašly na kafe a nechaly „mandly“, ať s námi provádějí to, k čemu jsou určené, ať už je to cokoliv. Kdesi pode mnou se dává do pohybu další neznámé zařízení a náhle mi po zadku odshora dolů přejíždí něco, co připomíná váleček. Vyjeknu bolestí, protože je docela horký. Ve stejném okamžiku se zvyšuje tlak v rukávech kolem mých ňader, jakoby se je stroj snačil vytlačit je ven. Výstelka v celém pouzdře se celá začíná ohřívat a to nečekané horko mne donutí vykřiknout. Spíš je to ale jen leknutím, protože se to dá v klidu snést. Váleček na mém zadku dokončí svou cestu a tlak v mé kundičce na chvilku poleví. I má prsa jsou uvolněna z pevného sevření. Vše se ale hned opakuje a tlak na mé intimní partie je o malinko větší. I přes palčivé horko je výsledkem celého procesu mé narůstající vzrušení. Někdy se tlak na pár okamžiků ustálí, ale pak se zase zvýší, až mám pocit, že mě ten stroj snad rozmačká. To je ono! Už jsme tu prošli snad vším, čím prochází obyčejné prádlo. Mandlování je další procedura, abychom se cítili jako opravdické prádlo. Mandl mne žehlí se stále vzrůstající intenzitou a já ve svém nitru cítím narůstající napětí, které neomylně spěje k orgasmu. Při zhruba desátém sevření svých prsů cítím, jak se mi cosi snaží sevřít bradavky, ale zatím se jim daří vyklouznout. Netrvá to ale dlouho a rukávy mi prsa mačkají jako tuby od zubní pasty a v tu chvíli mám bradavny lapené v jakýchsi úchytech. To je ta poslední kapka a mé uvězněné tělo pohltí mohutný orgasmus, který trvá snad nekonečně dlouho. Gumové úchyty mi nemilosrdně vytahují bradavky vpřed a to mou slast ještě více prodlužuje. Pak mandl svou činnost na chvilku pozastavuje a Luisa otevírá vrchní poklop.
„Jak to jde?“ ptá se.
„Skvěle,“ vzdychnu.
„Dobře, už máš půl hodiny za sebou, takže ještě dvě a budem hotovi,“ řekne a znovu mě zavírá, než stihnu cokoliv říct. Neslyšela jsem ani otevírání či zavírání poklopů ostatních strojů, dochází mi, že jsou nejspíš zvukotěsné. Ještě dvě hodiny? No, zvládla jsem to jinde, zvládnu i tohle. Víc myšlenek mi hlava nenabízí, protože mandl opět převzal vládu a neomylně mě žene k dalším orgasmům. Vždycky, když už se blíží, práce válečku na mé prdelce se zrychluje a žehlí mi ji do obou směrů, nahoru i dolů, což má znatelný účinek na mou kundičku a vibrátor v ní. Jakoby se oba nástroje přes mé tělo navzájem doplňovaly. Dráždění je dokonalé a vibrace se mi přenášejí přes páteř do celého těla. Po nějaké době už je mi úplně jedno, že jsem tu úplně znehybněná, dokonce víc, než ve kterémkoliv jiném stroji. Jen toužím po dalším dráždění a to brzy přichází. Tlak vzduchu ve výstelce začíná pulzovat a přenáší se od mých dohou až ke krku a zase nazpátek. To mi dělá náramně dobře, jakoby mě to žehlilo ze všech stran. Jsem docela zvědavá, jak budou mé bradavky vypadat, když je mám permanentně sevřené v úchytech a v pravidelných intervalech vytahované. Zajímavé je, že sice to trochu bolí, ale ta bolest mě spíš dráždí a prodlužuje každý orgasmus, který se mi díky té masáži rozlévá do celého těla. Až po velmi dlouhé době celá procedura končí a Luisa mne pouští ven. Dokud jsem ležela ve svém nafukovacím zajetí, bylo vše v pohodě, ale teď cítím své tělo rozlámané, jako kdyby přes mne přejel parní válec. Kundička mě bolí, jakobych obsloužila všechny kluky z tábora a zadek jakbysmet. Když se podívám na svá prsa, nevěřím svým očím. Bradavky mám protažené na tloušťku dvou prstů vedle sebe a jsou na nich zřetelně znám otisky čelistí, které mi je tak trápily. Náhlý průvan v hale mi je sice příjemně chladí, ale pořád jsem spocená jako kůň. S tím se už ale počítá a máme jít do praček ve vedlejší hale. U dveří se naše holčičí skupina potkává s klučičí a všichni vesměs nacházíme své protějšky. Pavel vedle mě nachází Lenku, Honza jde neomylně ke své Kristýnce, i kluci, se kterými jsem si to s takovou chutí ještě minulý týden rozdávala, si tu našly své partnerky. Většina kluků zamíří dlaněmi na jejich vystouplé bradavky, ale vzápětí se halou ozve jejich bolestivé výkřiky a sténání. Kdepak, máme je teď příliš citlivé na jakékoliv doteky. Když se pak začnu rozhlížet po Vojtovi, cítím jeho polibek na krku a silné ruce, jak mi objímají bříško. Rychle mu je chytám, aby ho taky nenapadlo to, co Michala, Lukáše a pár dalších. Ti si teď mnou tváře, protože některé holky, jako třeba rázná Adéla, se bleskově otočily a vyťaly jim facku, jen to mlasklo. Pak se všichni začnou zase vzájemně omlouvat, jako že to tak nemysleli a mlaskají polibky na usmířenou.
„Amatéři,“ poznamená tiše Vojta a zavrtává obličej do mých vlasů. „Jak se cítíš?“ ptá se.
„Jako kdyby po mně přešlo stádo slonů,“ odpovídám po pravdě a zakláním hlavu, abych ho mohla políbit.
„Vyperem se spolu?“ žadoní.
„Vojto, já bych ráda, ale abys nebyl zklamanej, že dneska už se mnou asi nic nebude, tam dole to mám všechno citlivý,“ otáčím se k němu s bolestí v hlase.
„Neboj se, já dneska taky nebudu zrovna vášnivý milenec,“ odpoví a pohledem mi ukáže své chlapské vybavení.
„Panebože!“ hrozím se a klekám si k němu. Úplně jsem zapomněla, že kluci podstoupili podobnou terapii jako my a teď mám před očima naběhlý a zarudlý kyj, který se Vojtovi houpe mezi nohama až někam do půli stehen, stejně jako posledně, když byl tři hodiny na tréninkovém lehátku a měl ho v masážním a odsávacím nástavci. Teprve teď vidím, že ostatní kluci jsou na tom stejně. Jakoby jim místo penisů přišili dlouhé, tlusté a zahnuté jitrnice, které někdo zapomněl včas zkrátit. Když se to tak vezne, tak ani my, holky, na tom nejsme o moc lépe. Naše prsa připomínají dopravní kužely, trčící vpřed a z nich navíc vystupují protáhlé bradavky jako špunty. Vypadáme docela legračně, i když víme, že se to zase vrátí do normálu.
„Proč nás radši nenechají umýt se ve sprchách? V té pračce si ještě ublížíš,“ povídám a zvedám se.
„Lucí neboj, prostě budeme opatrní a zvládneme to,“ uklidňuje mě Vojta během cesty k pračkám. Sice jsou bubny v nich dost měkké, ale Luisa nám stejně nastavuje víc vody, abychom se při otáčkách moc nedotýkali stěn svými bolavými částmi těla.
„Nebojte se, nejdéle tam budete v té husté pěně,“ říká Luisa a zavírá nás uvnitř. Naštěstí si pamatuji, jak správně zadržet dech. Hladina vody je tak vysoko, že špetka vzduchu se drží u stropu ani ne na výšku hlavy. Jakmile se tedy buben roztočí, máme na nádech jen pár vteřin a ty musí stačit i na to, abychom k té vzduchové kapse našli cestu. Po celou dobu naší očisty Vojta drží slovo a pudy na uzdě, přesně tak, jak slíbil. Jediné jeho doteky cítím na rukou, když mne při pauze táhne za vzduchem a když se nestihnu nadechnout, polibkem mi dá trochu ze svých plic. Jsem ráda, že jsem ho neodmítla, protože samotné by mi tu bylo smutno. Když se pak pereme v té husté pěně, Vojta mě drží za ruce uprostřed bubnu, abych se svým bolavým tělem nepřitiskla na jeho stěny a tak spolu projdeme celým mycím programem. Sušení probíhá už bez otáček a bubnem jen proudí teplý vzduch. Sedíme naproti sobě s nohama od sebe a užíváme si Saharu, která proudí do všech záhybů našich těl. Sklouznu pohledem na jeho pohlaví.
„Bolí to moc?“ ptám se. Vojta si ho vezme opatrně do ruky a obličej mu zkřiví bolestná grimasa.
„Asi jako tebe bolí prsa,“ odpoví při pohledu na mé přednosti. Zvědavě si přes ně přejedu dlaněmi.
„Au!“ vyjeknu při doteku na svých nateklých bradavkách. Je to hrozné, že nám bolest brání ve vzájemných dotecích. Jako bychom byli svázáni celibátem, jako mnich a jeptiška.
„Neboj, venku tě celou namažu, jo?“ usměje se Vojta a konejšivě mě hladí alespoň po ruce.
„A já tebe,“ slibuji mu. Jakmile nás Luisa osušené vypouští ven, sháníme se po tubě s hojivým krémem.
„Ještě chvilku to vydržte, chce se na vás podívat paní doktorka,“ hlásí a ukazuje na lavice, kam si máme sednout. Doktorku s obvyklou partou mediků právě vidíme, jak vchází do dveří. Čeká, až budou všichni sedět a pak jednoho po druhém kontroluje. Nevím jak to dělá, ale nikdo proti jejím dotekům neprotestuje. Ani kluci, kterým prohmátne varlata i ptáky, ani holky, kterým kromě rozkroku a hýždí pohladí a pomačká prsa. Snad se nemám čeho bát, a tak podle instrukcí naší vychovatelky dávám nohy od sebe.
„Jestli to bude bolet, tak ji kousnu,“ šeptám Vojtovi, aby nás nikdo jiný neslyšel.
„A já ji kopnu do nohy,“ usměje se Vojta, ale to už Luisa slyší.
„Říkals něco?“ ptá se přísně.
„Jenom, jak má Lucka krásné nohy,“ opravuje se Vojta a nevinně se culí.
Doktorka už je u nás a prvního si vybírá Vojtu. Nejdřív mu zkontroluje pulz, pak se mu dívá do očí a naposled se zaměřuje na jeho pohlaví. Pták se mu zase začíná pomalu zvedat, jakoby očekával nášup.
„Kolikrát vyvrcholil?“ ptá se Luisy a velmi jemně mu ho bere do dlaní.
„Patnáctkrát,“ odpoví Luisa. Doktorka Vojtu nijak netrápí, očividně si je vědoma toho, jak by mohl nešetrný dotyk bolet.
„A ona?“ otáčí se mým směrem.
„Taky patnáctkrát,“ řekne Luisa a medici si vše píšou do svých notesů.
„Zajímavé,“ poznamená doktorka, zatímco mi taky kontroluje tep na ruce a zkoumá oči. Nevím jak to dělá, ale její z jejích doteků vyzařuje podivný klid a jistota. Mám dát ruce za hlavu a na řadu přichází mé poprsí.
„Až to bude bolet, tak řekni, ano?“ říká doktorka a jemně mi je bere do dlaní. Postupně mi je prohmatává prsty od žeber a pomalu se dostává až ke dvorcům a vystouplým bradavkám. Nemusím ani nic říkat, podle mé bolestivé grimasy hned pozná, kdy má přestat.
„To bude v pořádku, do zítřka nebude po nějaké bolesti ani památky. Teď se otoč a předkloň se.“ Udělám, co řekne a vysazuju na všechny kolem své zmandlované pozadí. Znovu cítím její ruce, jak zkoumají každý centimetr mého zadku a jsem ráda, že je spokojená.
„Můžete se namazat,“ ukončí naší prohlídku a pokračuje k Pavlovi a Lence. Beru si od Luisy tubu s hojivým krémem a velmi opatrně natírám Vojtovi ptáka. Snažím se ho dotýkat stejně opatrně, jako doktorka, ale i tak Vojta sem tam zasykne, když mu mast roztírám po naběhlém žaludu. Tak moc bych ho chtěla polaskat jazykem a pak si na něj nasednout, až mi nad tím lítostí vyhrknou slzy. A taky nad jeho bolestí, což je to poslední, co bych mu chtěla působit.
„Co se děje, Luci?“ bere mi Vojta hlavu do dlaní a dívá se mi do orosených očí.
„Nechci, aby tě to bolelo. Chtěla bych…“ vzlyknu a poslední slovo mi uvízne v hrdle.
„Co bys chtěla?“
„Ty víš, co bych chtěla,“ fňukám a klopím zrak do jeho klína. Jeho pták je teď od masti celý bílý.
„Zítra si to užijete do sytosti,“ konejší nás Luisa.
„Vážně?“ obrací se na ni Vojta s nadějí v hlase. „A co se bude dít?“
„Jen se nechte překvapit.“ Luisa je tajemná, jako hrad v Karpatech. To nám to nemůže říst rovnou?
„Tak nám to alespoň naznač,“ škemrám.
„Kdepak, my nesmíme ani naznačovat,“ směje se Luisa. Kde já jsem tuhle větu už slyšela? Vojta si bere ode mě tubu s krémem a věnuje tu nejjemnější péči mým bradavkám. Ani se jich nedotýká, jen si na prsty bere dost silnou vrstvu, aby ji na ně mohl nanášet. Až teprve dál se odváží dotknout se prsty mé kůže a přitom pozorně sleduje mé reakce. Jako obvykle se při chladivém účinku masti začnu přiblble usmívat. Rychle rozevírám nohy, aby mohl pokračovat i dál a potěšeně u toho vrním. Nakonec mi mast vmasíruje i do kůže tam, kde stehna přecházejí v záda.
„Tak, a teď na večeři a do postele,“ velí vychovatelky. Pořád je mi smutno nad tím, že si dnes večer s Vojtou nic neužijeme, tak se alespoň těsně před večerkou vykradu z pokoje a namířím si to k němu. Cestou potkávám Pavla, který prozměnu míří opačným směrem za Lenkou. Sice má pyžamo, ale dost zřetelně je pod ním vidět jeho nádobíčko. Neříká nic, ale když projde kolem mě, laškovně mě plácne přes zadek a rychle uhne mému chodidlu, které míří na ten jeho.
Vojta dělá, že spí, ale jakmile se k němu přitulím, pevně mě rukama objímá, tiskne k sobě a líbá. Momentálně nemáme na sex ani pomyšlení, ale vzájemná blízkost a jeho náruč mi dodává potřebný klid a za chvilku se oba spokojeně noříme do říše snů.
© Laundry Boy
Únor 2019
Pozn. autora:
Drazí čtenáři, toto je ZATÍM poslední dokončený díl série příběhů o Lucce, Lence, Vojtovi a ostatních. Další díl bude, až ho napíšu, k čemuž potřebuji další a další nápady, které mi ovšem pomalu začaly docházet. Proto nešetřete nápady a náměty, pokud nějaké máte a dejte mi vědět, o čem byste si tu rádi početli
)Váš Laundry Boy
