Joshův příběh 5

[LaundryBoy]

Ta chodba ze šatny se zdála snad kilometrová, ale její cíl stál skutečně za to. Ústila do neskutečně ohromné haly. V ní byly v několika řadách umístěny veliké pračky, jedna vedle druhé. Některé byly prázdné a v jiných se jako v prádelně točily různě staré děti. Od těch nejmenších, dokonce mladších než má sestra, až po ty, které určitě byly už na druhém stupni základní školy. Vypadalo to jako u nás ve školce, pračky byly skoro stejné a dokonce tam byly ty samé lavice v chodbičkách mezi nimi. Jednou větou by se to dalo popsat jako továrna na čistotu a já byl neskutečně šťastný, že mě sem máma s tátou konečně vzali.
„Vítej v Redhillu, Joshuo. Tvé dobrodružství ve školce se rychle rozneslo a díky tomu se většina rodičů shodla, že se v pračkách můžou koupat i kluci,“ pravil táta. „Jsme na tebe pyšní, hned tak se někomu nepovede, aby v docela krátké době přesvědčil tolik lidí a rodičů.“
„Proto jsme ti přichystali překvapení,“ řekla máma a ukázala na druhý konec haly. To, co jsem nejprve považoval za pouhé okno do vedlejší haly či jen sklem obloženou zeď, byla ve skutečnosti ta největší pračka, co jsem kdy viděl. V tu chvíli se ostatní pračky, kolem kterých jsme procházeli, zdály hrozně malé, jakoby byly pro panenky. Čím jsme byli blíž, tím víc jsem valil oči nad velikostí toho stroje. Postavili jsme se do řady, která vedla k průchodu kamsi dovnitř, a táta si hned začal pročítat informace na tabulích, kolem kterých fronta vedla. Vypadal, jako když prožívá druhé Vánoce, ale podobný výraz jsem asi měl i já, i když jsem údajům na tabulích moc nerozuměl. Táta mi je postupně překládal. Už nevím, kolik vody se do ní vešlo, ale prý se v ní může najednou koupat až padesát dětí od pěti let výš. U vstupu se děti oddělovaly od svých rodičů a dovnitř vstupovaly už jen za pomoci dvou asistentek, které je vodily dovnitř. Už jsem se těšil, jak mne tam také odvedou, ale zrovna když jsme procházeli kolem toho obrovského průzoru, asistentky u vchodu oznámily, že pračka je už naplněná a další děti přijdou na řadu zase za hodinu a abychom si pamatovali svá místa ve frontě. V tu chvíli mě přepadl neskutečný smutek, jako kdyby mi hodili hračky do kanálu, a nezbylo mi než se dívat na děti uvnitř toho ohromného bubnu a závidět jim. Táta si sednul na lavičku, posadil si mě na klín a přehodil přese mne můj župan, ve kterém mne vedli ze šatny a který mi před chvilkou svlékl.
„Neboj,“ konejšil mě, „až se tihle vyperou, budeš hned mezi prvními.“
Mezitím jsme spolu s ostatními čekajícími sledovali, jak se buben plní vodou a děti v něm začínají plavat. I tahle pračka byla uvnitř obohacená o přepážky, aby v ní voda dostatečně vířila, takže jakmile se buben roztočil, dění uvnitř už ani tak nepřipomínalo divokou řeku, ale spíš moře v tom nejprudším hurikánu. Čištěné děti uvnitř se převalovaly jedno přes druhé a neměly tu nejmenší šanci ustálit svůj pohyb. Dělo se s nimi přesně to, co jsem na koupání v pračce miloval i já. Byly v naprosté moci toho obrovitého stroje, který měl přednastavený program a nebyla žádná možnost dostat se ven, dokud neskončí. Na rozdíl ode mne, někteří mí vrstevníci v naší frontě koukali dovnitř s velikou nedůvěrou a v očích se jim zračil strach. Já jsem ten výjev celý natěšený sledoval a nemohl se dočkat, až mne ten obludný stroj také pohltí. Bylo to lepší než televize, sledovat, jak se padesátka dětí mele v jednom obrovském chumlu a prochází si svou očistou za pomoci šamponu, který k nim právě začal přitékat. Pěny bylo neskutečně mnoho a mě napadlo, jestli také tak zhoustne, jako v naší pračce doma. Pak jsem si ale vzpomněl, jak táta říkal, že takovou pěnu tady nepoužívají. Jakmile se ale šampon s vodou napěnil, rozsvítilo se uvnitř světlo a projasnilo celý buben až k jeho zadní stěně, takže rodiče své čištěné děti krásně viděli, jestli své mytí neodbývají a společně jsme všichni sledovali, jak jsou hned někde u dna nebo uprostřed vodní masy a hned zase na hladině napůl schované v pěně. V okamžiku, kdy jsem se chtěl zrovna táty zeptat, jak dlouho ještě potrvá, než se dostanu na řadu, voda s šamponem začala vytékat a nahradila ji průzračně čistá, ve které se vnitřní osazenstvo oplachovalo od pěny. Ještě několikrát se s nimi buben protočil a pak už byly náhle na suchu a asistentky je zase vyváděly ven, kde si je přebírali jejich rodiče. Spolu s dětmi se ven vyvalila i vůně šamponu.
Když byla pračka konečně prázdná, asistentky kývly na nás, kteří jsme čekali venku, abychom ji znovu obsadili. Kráčel jsem dovnitř neskutečně vzrušený a asi to bylo na mě i vidět, protože paní, které mě táta předal, pronesla:
„Ty se tam nějak těšíš, už jsi tu někdy byl?“
„Ne, ale pračky u nás ve školce už jsem si jednou vyzkoušel,“ odpověděl jsem popravdě.
„Nejsi ty náhodou Joshua Bayles?“ vyvalila oči asistentka.
„To jsem,“ potvrdil jsem a udiveně jsem se na ní podíval. „Odkud mě znáte?“
„Tvé jméno je tady hodně populární, ráda tě poznávám,“ odpověděla a odvedla mě k ostatním dětem do bubnu. Zevnitř se zdál ještě větší, než když jsme se do něj dívali zvenku. Vešel by se do něj možná menší rodinný dům a měkký byl stejně jako v naší pračce doma. Skoro nikdo z nás uvnitř neodolal a začal v něm skákat jako na trampolíně. Kvapem nás uvnitř přibývalo, až se od průlezu ozvalo:
„Stačí, další až příště…“
S uspokojením jsem skrz sklo pozoroval pohledy těch, kteří museli čekat venku, až my budeme vypraní. Průlez do bubnu se uzavřel a najednou po něm nebylo ani památky, jakoby tam nikdy nebyl. Voda stoupala rychle, ale dříve než se s námi pračka dala do chodu, ucítil jsem na hrudi čísi ruku. Byla však docela velká, jakoby byla dospělého člověka, tak jsem otevřel oči a podíval se, komu patří…

Nad mou postelí stála máma, ruka patřila jí a zrovna mě budila, neboť byl čas jít do školky. Došlo mi, že to celé byl jen sen, ale i přesto mi to přišlo tak líto, až jsem se z toho rozbrečel.
„Joshuo, miláčku, copak se ti stalo, něco hrozného se ti zdálo?“ začala mě konejšit. Nevěděl jsem, kam s rukama, tak jsem ji jen objal a vzlyknul jsem:
„Právě že se mi zdálo něco úžasného, ale proč jsi mě vzbudila zrovna teď? Právě jsem šel na řadu,“ vzlyknul jsem vyčítavě.
„Na jakou řadu? Co se ti tedy zdálo?“ nechápala mamka.
„Zdálo se mi… o tom Redhillu, že jste mě tam vzali a zrovna jsem šel na řadu… do pračky,“ zafňukal jsem a podíval se na ni a pak i na tátu, který se objevil za ní.
„Broučku, neboj, dnes si jich určitě užiješ dost ve školce, a když budeš chtít, tak i večer doma,“ uklidňoval mě táta.
„Když tahle byla fakt obrovská, v tom snu jsi říkal, že se do ní vejde padesát dětí.“ Táta se usmál.
„Ale víš, že taková pračka neexistuje a nikdy neexistovala. Největší, co se vyrábí a které tam mají, jsou nejvíc tak pro devět nebo deset dětí, větší už by ani nešla vyrobit, víš?“ poučil mě.
„Fajn,“ odpověděl jsem mu, „ale proč mě musíte budit, zrovna když se mi o ní aspoň zdá?“ vyčítal jsem jim. Tak moc jsem se snažil, aby mě pochopili, ale jejich pobavené úsměvy značily, že jsem jim pro smích. Mávnul jsem podrážděně rukou a šel si zbytky slz z očí umýt do koupelny. Už jsem nebrečel, ale pořád jsem nemohl pochopit, proč musím do školky vstávat takhle brzy ráno a vztek se mnou ještě chvilku cloumal, dokud jsem nesnědl snídani. Pak přeci jen trochu polevil a při cestě do školky už jsem se zase usmíval při představě toho, na co se těším a co mě čeká.
Mé představy se ale ještě malinko lišily od toho, co mne potkalo doopravdy. Naši po krátké rozmluvě s vychovatelkami odjeli a hned na to si mě paní Butlerová se slečnou Turnerovou zavolaly k sobě.
„Joshuo, tvoji rodiče nám řekli, že bys ses rád koupal v pračce ještě častěji, takže pro tebe máme překvapení, ale je jen na tobě, jestli s tím budeš souhlasit,“ řekla paní Butlerová a já zpozorněl.
„Jistě sis všiml, že sem k nám občas přijdou dívky ze zdejší základní školy. Chodí se k nám vykoupat, když jim skončí tělesná výchova, aby se domů nevracely zpocené a zaprášené ze školního hřiště,“ pokračovala slečna Turnerová.
„To se asi také perou v pračkách, že ano, slečno Turnerová?“ hádal jsem.
„Samozřejmě, dvě už by se do jedné nevešly, ale když od nás slyšely, že se v pračce koupeš taky, chtěly by si to s tebou vyzkoušet. Prý bys ses k nim ještě vešel, aby jim nebylo smutno. Podle nás je to jen jejich vrtoch, ale kdybys chtěl, můžeš se teď dopoledne koupat s nimi, co ty na to?“ zeptala se nakonec slečna Turnerová.
„Vezmeme s sebou i Davea s Mikem, jejichž rodiče taky souhlasí s tím, že se budou koupat v pračce s dívkami. Jinak by se na všechny asi nedostalo nebo bys byl v té pračce až do večera,“ dodala paní Butlerová. S tím jsem souhlasil s velikou radostí. Vychovatelky si ještě zavolaly mé kamarády a ti byli, stejně jako já, tím nápadem úplně nadšeni. Všechny nás pak odvedly do dívčí prádelny, kde se již holky ze základky odstrojovaly a seřazovaly před jedinou pračkou, ve které jsem měl původně být jen já vždy s jednou z nich. Když jsem viděl, s kolika dívkami bych se musel prát, málem se o mě pokoušely mrákoty. Takhle bych tu opravdu byl do večera a to bych se ani nemohl vyprat s holkama od nás.
Jak ale viděly, že jsme dokonce tři, zavýskaly a rázem se sešikovaly do třech řad, které tak byly mnohem kratší. Když jsme se s kluky taky svlékali, potajmu jsem po dívkách pokukoval. Prsa měly možná stejná jako mé sestřenky, některé možná o malinko větší a na pipinkách mezi nohama také moc chloupků neměly. Mohlo jim být taky něco kolem dvanácti. Jejich oči nás lačně sledovaly a zjevně už se nemohly dočkat, až přijdou na řadu. Jakmile jsme byli svlečení, paní Butlerová zavelela:
„Tak, holky, a teď už jsou jen vaši!“
Dívky mne obstoupily a následně mě několik párů rukou zvedlo a už mě se smíchem nesly do jedné z praček. Kluci skončili hned v těch vedlejších a holky se zase seskupily zpět do třech řad. Hned za mnou do bubnu si vlezla první nahá štíhlá dívka s hnědými vlasy. Zbylé za námi zavřely poklop a nastavily program.
„Ahoj, já jsem Jean,“ řekla hnědovláska.
„Já jsem Joshua,“ odpověděl jsem jí a zvědavě si jí prohlížel.
„Tak umyješ mě?“ zeptala se nevinně, hned jak se začala zvedat hladina pěnivé vody a její veliké oči mne pozorně sledovaly. Stejně tak nás oba pozorovalo několik párů očí zvenčí.
„Moc rád,“ usmál jsem se, přisunul se k ní a poprvé se dotkl toho nahého těla. Její nádherně hebká kůže mě očarovala. Nejdřív jsem jí jen nesměle omýval bříško a boky, ale pak mi chytla ruce a vedla mi je přímo na svá prsa. Nebyla ani měkká, jak jsem si původně myslel, ale ani moc tvrdá. Byly jako dva hebké polštářky, veliké akorát tak na mé ruce.
Mé doteky na nich nenechávaly ani stopy, vždy se vrátily do původního stavu.
„Hezky mě chyť za ty kozičky,“ vzdychla Jean. A já chytil. Pod svými prsty jsem cítil bradavky, jak se jí zvětšují, jakoby jí ztvrdly.
„Ach, Joshuo, hlavně je nesundávej,“ zavrněla, svýma rukama mě chytla kolem zad a přitiskla na sebe. Pak mě ještě chytila za nohy a obtočila je kolem svých boků, takže se můj ztvrdlý pindík přitisknul na její bříško. Vzápětí se s námi buben roztočil a oba nás pohltil pěnivý příval vody. Bylo to něco neskonale úžasného, tisknul jsem se k tomu nahému dívčímu tělu a zároveň si vychutnával teplou lázeň, kterou nám pračka poskytovala. V krátké přestávce mezi otáčkami mi Jean vzala za ruce a ukázala mi, jak jí mám prsa mnout, aby je měla hezky umytá. Dával jsem si záležet a Jean začala tiše vzdychat. Ale brzo nás vířící voda stejně rozdělila, takže chvilku trvalo, než jsme se znovu našli a objali. Když se nám to konečně podařilo, byli jsme k sobě otočeni obráceně, já měl přímo před obličejem její pipinku a ona před svým zase mého pindíka. Nedalo mi to a začal jsem jí tam jezdit rukou stejně jako holkám z naší třídy. Jean zavzdychala ještě víc a pak jsem na svém pindíkovi cosi ucítil. Znal jsem na něm už doteky dívčích dlaní, ale tohle bylo něco nového, více horkého. Ona si ho snad vzala do pusy? Nebylo pochyb, rukama mi tiskla zadek a to, co mi pindíka objímalo, byly určitě její rty. Na špičce jsem pak ucítil pohyby jakéhosi malého zvířátka, což byl nejspíš její jazýček. Bylo to nadpozemsky krásné, mít pindíka schovaného v tom sálajícím teple. Po chvilce se ale ztratilo a Jean mi poručila:
„Lízej mě taky!“
„To jako na pipině?“ zeptal jsem se nechápavě. Kdo to kdy viděl, aby se pipiny lízaly?
„No jistě, dělají to všichni, tak se to koukej naučit, já ti ho taky kouřím, tak nebuď sobec,“ řekla Jean.
„Co, že děláš?“ vyzvídal jsem dál.
„No kouřím ti ho, ty to neznáš?“ usmála se Jean.
„A jak asi? Když jsi první velká holka, se kterou jsem nahý,“ odpověděl jsem už trochu naštvaně.
„Aha, promiň, já myslela… no to je fuk. Prostě se tomu tak říká, teď prostě použij svůj jazyk a hezky mi lízej kundičku, tak říkají pipince dospělí. Jako bys měl před sebou lízátko,“ dodala, zrovna když jsem se nadechoval k další zvídavé otázce. S pindíkem znovu hluboko utopeným v její puse jsem se jí snažil vyhovět. Lízal jsem jí všude, kam jsem jen dosáhl, dokud mi nedala další radu.
„Lízej mě tam na tom malinkým výstupku uprostřed, tam je to nejvíc příjemný…ááách, ano, přesně tam,“ zavzdychala, když jsem se trefil na ono místo. Její chuť byla poněkud zvláštní, ale zakrátko se mi velmi zalíbila.
Netrvalo dlouho a brzo jsem znovu pocítil ty neskutečně krásné pocity v celém svém rozkroku. Určitě to bylo tím, jak mi ho Jean kouřila. Hned po mně to přišlo i na ni, ale její křik přehlušil všechny ostatní zvuky, i šplouchání vody a motor, který naši pračku poháněl.
Netrvalo dlouho a program našeho praní byl u konce. Na rozloučenou mi Jean dala pusu, ale ne ledajakou, byl to neobyčejně dlouhý polibek přímo na pusu. Ještě když vylézala ven, neodpustil jsem si všetečný pohled na její hladký zadeček s krásnou pipinkou, vykukující mezi půlkami. Jen, co byla z pračky venku, hned se ke mně dovnitř hrnula další.
Toho dopoledne jsem byl v pračce dohromady s pěti dívkami a u všech jsem si vyzkoušel, co mě naučila Jean. Avšak můj prací maraton ještě zdaleka nebyl u konce, stejně jako Mikův a Daveův. Když jsme se vyprali se všemi dívkami ze základky, učitelky nás nahnaly do jídelny na oběd a po půlhodinovém odpočinku jsme šli do pračky znovu, s holkami z naší třídy, takže jsem mohl své nově nabyté zkušenosti vyzkoušet s nimi. Některým se to líbilo, ale některé o tom nechtěly ani slyšet a trvaly na tom, že je budu dráždit jen prsty. Stejně tak mého pindíka si do pusy nechtěla vzít žádná. No nevadí, počkám si, až se budu koupat zase s velkými, pomyslel jsem si.
Ten den však nebylo překvapením konec.

© Laundry Boy, Říjen 2015