Wash a kid 2
Napsal: 21 kvě 2021, 09:09
Několik dnů po návštěvě čistírny dětí jsme s Alenou byli oba zamlklí a zamyšlení. Bylo jasné, že má žena, stejně jako já, uvažovala, jestli našeho Pavlíka máme zapojit do procesu praní v čistírně dětí. Oba jsme se obávali, zda to náš syn zvládne a také jestli přistoupíme na fakt, že ho nahého uvidí úplně cizí lidé, stejně jako my jsme mohli sledovat úplně cizí děti při jejich očistě. Nakonec se mi to rozleželo v hlavě a smířil jsem se s faktem, že náš syn by byl jedním z mnoha dětí, kteří tam jsou v pračkách vystavené lačným pohledům dospělých. Když se to vezme kolem a kolem, tak jsme to byli my, kdo tam byli jen na návštěvě, okukovali peroucí se děti cizím lidem a v mém případě se u toho i dost vzrušili. Možná nastal čas se také zapojit.
Když jsme se před ním zmínili, že při dalším takovém ušpinění půjde do pračky místo do vany, sice se trochu zarazil, ale očividně se z toho brzy vzpamatoval. Jen jsme ho občas nachytali, jak v koupelně sedí před spuštěnou pračkou a pozoruje prádlo uvnitř. Netrvalo dlouho a dal nám opět důvod vážně zauvažovat nad návštěvou onoho areálu.
„Tak a dost, tohle je poslední kapka!“ řekl jsem, zrovna když se s manželčiným otcem vrátili z procházky v lese.
„Celou dobu jsem ho měl na očích, ale stačilo se jednou otočit a vyválel se v nějakým močálu,“ hlásil děda.
„Aleno, pojď se podívat,“ zavolal jsem na manželku s pohledem upřeným na syna, který momentálně vypadal jako sněhulák z bahna, neboli bahňák.
„No to snad ne, jak se ti to proboha povedlo?“ zhrozila se Alena. I když jsme se to z něj pokusili alespoň trochu sloupat, pořád vypadal jako cikáně a poťouchle se na nás usmíval.
„No, nedá se nic dělat,“ pronesl jsem, jakmile děda odešel domů. Podíval jsem se na manželku a ta krátce přikývla. „Naše vana na to stačit nebude, vezmeme tě někam, kde tě umyjí důkladněji a snad si to napříště budeš pamatovat, jak se chová správný předškolák,“ řekl jsem Pavlovi a i s jeho špinavým oblečením jsme ho naložili do auta. Posadili jsme ho na kus igelitu, aby nám neušpinil sedačku a vyrazili jsme směrem k čistírně. Sice jsme mu přímo neřekli, kam se jede, ale počítám, že mu to cestou mohlo dojít. Avšak tvářili jsme se s Alenou příliš rozzlobeně na to, aby protestoval, takže cesta nám uběhla rychle a v tichosti. Než jsme dojeli na místo, pořád mi v hlavě strašila obava, zda se mi to celé jen nezdálo, jestli jsme s Alenou nezažili jakousi kolektivní halucinaci a místo čistírny dětí tu najdeme jen starou rozbořenou elektrárnu. Ale byla tam! Prosklená budova s šikovně umístěnými venkovními žaluziemi, tak že zvenku nebylo vůbec poznat, co se uvnitř odehrává.
„Nezdá se mi to, že ne? Pořád to tu je?“ ujistil jsem se. Alena beze slova ukázala na veliký nápis nad vchodem.
„Wash-a-kid s.r.o.“ jakoby nás už z dáli vítalo.
„Kde to jsme, tati?“ ozval se Pavlík.
„To brzo poznáš sám,“ odtušil jsem. Pavlík se začal nervózně ošívat, jakoby tušil, co jsme si pro něj připravili. V recepci nás vřele uvítala paní Irena.
„Dobrý den, takže tohle je ten váš špindíra, následujte mne prosím“ řekla a prohlížela si se zájmem Pavlíka. Ten na ní hleděl se zjevnou nedůvěrou. Paní Irena nás odvedla do šatny a zatímco jsme syna svlékali, přivezla cosi, co vypadalo jako vozík, do kterého vám v hotelu naloží kufry. Jen tenhle byl ze všech stran zamřížovaný. Spíš se to podobalo klícce.
„K čemu to je?“ zeptala se Alena.
„Možná to nebude potřeba, ale je lepší mít připravený transportér, alespoň napoprvé,“ odpověděla paní Irena a čekala, dokud Pavlík nebude úplně nahý. Bylo to až k neuvěření, kam se taková špína může dostat.
„Podívej se na tu špínu, jak se ti proboha mohla dostat až pod trenýrky?“ bědovala manželka.
„Paní Hanáková, žádný strach, váš syn odtud odejde čistý jako novorozeně,“ uklidňovala ji s úsměvem paní Irena. V tu chvíli se nám Pavel vyškubnul a rozběhl se zpět do recepce. K jeho smůle mu však stála v cestě klícka připravená paní Irenou, která ho do ní zkušeně odchytla a zavřela ho uvnitř.
„Takže k tomu je to určené,“ svitlo mi a věnoval jsem paní Ireně vděčný pohled. Ta klícku i s nahým a fňukajícím Pavlem předala Aleně a otevřela dveře do haly. Všudypřítomný hluk a vůně, šířící se celým areálem nám již nebyl cizí, ale Pavlík v klícce vyvalil oči. Dojmy, které jsme měli mi při prvním vstupu do čistírny, musely pro něj být ještě dvakrát tak silnější, když sem přijel v kleci jako vězeň a ještě úplně nahý a špinavý. Všechny pračky kolem nás byly v chodu. Vypadalo to, jako by se všechny děti z celého okresu naráz ušpinily a všem rodičům náhle došla trpělivost.
“Tati, já nechci!“ začal prosit a znovu nabíral k breku.
“My víme, že nechceš, ale varovali jsme tě, že pokud se nenaučíš chovat úměrně svému věku, tak tvou očistu budeme řešit jinak. Uvidíš, že se ti tu nakonec bude líbit,“ pronesla Alena a tlačila jeho klícku hlavní chodbou.
„Proč se na mě všichni dívají?“ fňuknul Pavel. Opravdu, většina rodičů na lavičkách se po nás ohlédli, než se znovu otočili zpět, ke svým peroucím se dětem. Schválně jsme Pavlův vozík tlačili pomalu, aby i on viděl, co ho čeká a nemine. Se zjevnými obavami přejížděl pohledem z jedné pračky na druhou a sledoval, jak se uvnitř čistí kluci i holky snad všeho věku. V jedné se zrovna otáčela holčička, určitě ještě školkového věku. Buben byl veliký tak akorát, aby se v něm mohla volně převalovat. Vody v něm bylo něco málo přes polovinu a co chvíli z něj vykoukla blonďatá hlavička, nebo zadeček od pěny.
„Podívej, to je Jirka,“ ukázala náhle Alena na jejího tátu, sedícího na lavičce před pračkou. Tentokrát tu byl i se svojí paní.
„Á zdravím, tak jste nakonec neodolali, že?“ pozdravil nás a představil nám svou manželku. „Tohle je Petra. Šárku už znáte,“ ukázal na dcerku do pračky.
„Tohle je Pavel,“ představil jsem našeho syna v klícce. Bylo nám až hanba, že ho musíme představovat takhle špinavého, ale koneckonců jednou jsme v čistírně dětí, tak se to dá očekávat, že?
„Koukám, že od minule jste pokročili,“ ukázal jsem na máchající se Šárku. Voda si s ní pohrávala jako s hadrovou panenkou, buben s ní točil tam i zpět, podle toho, jak si zrovna pračka usmyslela. Občas se i zastavila, ale bylo to jen na pár vteřin, aby se malá mohla nadechnout.
„Tak ve velkém bubnu byla i dřív, ale minule byla opravdu hodně špinavá. Dnes se pere vlastně jen tak, protože sama chtěla,“ odpověděla Petra.
„Ona sama chtěla? A jak to, že se neutopí?“ vyhrknul Pavel z klícky. Celou dobu se držel mřížky a vyjeveně zíral do pračky. Evidentně ho to zaujalo víc, než si sám chtěl přiznat. Nahou holku do teď viděl jen velmi zřídka, nanejvýš někde na koupališti, ale v poslední době jsme si všimli, že ho rozdíly mezi pohlavími zajímají stále víc. Teď, když viděl úplně nahou Šárku, navíc v situaci, kdy se před zvědavými pohledy nemohla nijak zakrýt, jeho malý kašpárek mu znatelně povyrostl a trčel ven z klece.
„Ano, líbí se jí tady,“ usmála se Petra, „chceš se podívat blíž?“ Pavel jen horlivě přikývnul. Už nebrečel, dokonce už ani nepopotahoval, jen přerývavě dýchal. Chystal jsem se ho přesunout blíž k pračce se Šárkou, ale pak Petra navrhla:
„Nechcete ho spíš pustit ven? Možná tu klec už nebudete potřebovat. Viď, že už nebudeš utíkat?“ otočila se na něj. Jistě si domyslela, co se asi muselo dít v šatně. Pavel vzrušeně zavrtěl hlavou. Otevřel jsem tedy klec a pustil ho na svobodu. Pomalu nejistě kráčel k pračce, nespouštěje z ní oči. Šárku uvnitř zrovna pohltila masa vody a pěny, takže z ní toho moc vidět nebylo. Jen někdy se přímo u skla mihla nějaká část jejího tělíčka, ale jinak jsme viděli spíš jen točící se pěnu.
„Kde je?“ divil se Pavel.
„Zrovna se nám schovala, že jo,“ zasmál se Jirka a na ovládacím panelu něco stisknul. Buben se celý rozsvítil a rázem jsme viděli až na jeho druhý konec, kde se zrovna Šárka točila. Teď běžel program, kdy ji pračka prala skoro pět minut bez jediné pauzy, ale Šárka nevypadala, že by jí to nějak moc vadilo. Naopak jsme si všimli, že má stále jednu ruku na své prcince a prstem si tam cosi dělá.
„Jak to, že se neutopí?“ zopakoval Pavel svou otázku, zatímco se opíral rukama o sklo a zaostřoval skrz vodu na úplně nahou Šárku.
„No, museli jsme ji na praní pomalu zvykat, právě aby se neutopila. Docela rychle se však naučila zadržovat dech na dost dlouhou dobu, aby se mohla prát takhle dlouho,“ odpověděla mu Petra. Po chvilce se buben na chvilku zastavil a Šárka se přisunula k poklopu, aby si prohlédla, kdo to na ní zírá. Když si všimla, že náš Pavlík je zvenku nalepený na skle, přitiskla se k němu zevnitř a obě děti na sebe chvilku zíraly. Dokonce se na sebe usmály, i když podle mého se jí Pavlík smál její nahotě a tomu, že se pere v pračce a Šárka se mu zase smála, jak je špinavý. Pak se pračka znovu ujala slova a nemilosrdně Šárku stáhla do víru vody a pěny.
„Ona se tam doopravdy pere, jako prádlo,“ vydechl Pavel.
„Samozřejmě, přesně tak to tu chodí,“ přikývla má žena, „chceš si to taky zkusit?“ Pavlík nejistě přikývl. Vzal jsem ho za ruku a společně jsme se přesunuli k pračce vedle. Ta byla o dost menší, stejná jako ta, ve které jsme Šárku viděli poprvé. Nejistě si ji prohlížel.
„Tahle je ale menší,“ poznamenal.
Paní Irena, která zatím stála za námi, se k nám opět přidala.
„To je pro tebe, abys ses také naučil správně dýchat a neutopil se. Napoprvé tam budeš mít méně vody a postupně jí budeme přidávat, stejně tak mýdlo,“ vysvětlila. Otevřela poklop a gestem mu pokynula, aby vlezl dovnitř. Chvilku to vypadalo, že se mu moc nechce, dokonce už jsme se začali bát, že to bude muset jít po zlém, ale nakonec se přeci jen odhodlal a vlezl do pračky.
„Nemusíš se bát, že by se ti něco stalo, máma s tátou na tebe budou dohlížet po celou dobu, alespoň napoprvé,“ s významným pohledem se otočila na nás, „a já tady budu taky. Máš rád kolotoče?“ zeptala se ho.
„Docela jo,“ ozval se Pavlík zevnitř, „chodíme hodně na kolotoče, když je u nás pouť.“
„Tak to je dobře, rychle si zvykneš i na ty otáčky,“ zaradovala se paní Irena. Pak se obrátila k nám.
„Všimněte si, že i tento silikonový buben je vybaven přepážkami. Ty jsou tam od toho, aby se v něm dítě neklouzalo. Zároveň ho ale nesmí tlačit do zad, takže pokaždé musíte zkontrolovat, že je mezi nimi správně usazen,“ vysvětlila.
„Taky je dobré, dát mu tam pro začátek nějakou hračku, aby se tolik nebál. Úplně postačí nějaké gumové pískací zvířátko, nemáte s sebou něco takového?“ zeptala se.
„Hmm, to nás nenapadlo,“ zarazil jsem se. Paní Irena otevřela skříňku vedle lavičky, vyndala proutěný koš s gumovými hračkami do vany a ukázala ho Pavlovi.
„Chceš k sobě nějakého kamaráda, kterého vypereme s tebou?“ Pavel chvilku váhal, potom natáhnul ruku a vybral si z koše usmívající se zelenou želvičku s velikýma očima.
„Není taky nějaká špinavá?“ všimla si Alena.
„Nebojte, to je jen trochu barvy, děti vidí, jak se hračka pere s nimi a když je čistá, jsou čisté o ony. Zároveň jim to zaměstná ruce a nestrkají je ven, když zavíráte poklop,“ uklidnila ji paní Irena. Naposledy jsme se na Pavlíka podívali. Ještě doma jsme si nějak neuměli představit našeho syna v pračce a najednou tam byl. Skrčený v gumovém bubnu a připravený na svou očistu. Nevím, jestli byl vzrušený z předchozího sledování Šárčina praní, nebo z toho, že se bude sám takto čistit, ale lulan mu trčel dopředu, jako nějakému puberťákovi.
„Teď tě uvnitř zavřeme, ano? Ničeho se neboj,“ řekla paní Irena Pavlíkovi a pomalu zavřela pokop pračky. Pak se otočila k nám.
„Takže, zde máte ovládací panel,“ ukázala na modrou obrazovku kousek od skleněného poklopu.
„Displej je dotykový a vcelku přehledný, velmi jednoduše se ovládá. Nastavení má tři různé fáze, které jsou odděleny barevně. V modrém nastavení navolíte počet dětí uvnitř a jejich celkovou hmotnost. Tahle pračka je jen pro jednoho, takže stačí, když víte, kolik přibližně vaše dítě váží.“
„Dvacet pět kilo,“ napověděl jsem. Paní Irena namačkala synovu hmotnost a pokračovala. Obrazovka zežloutla.
„Dobře, tak dál. V dalším, žlutém nastavení si zvolíte množství vody a druh mycího prostředku, ve kterém chcete dítě prát. Všimněte si prosím, že na skle poklopu každé pračky máte rysky s čísly. To je množství vody v litrech, které si podle potřeby nastavíte zde,“ ukázala na příslušný číselník na displeji, kde svítila tlačítka plus a mínus s cifrou uprostřed.
„Minimální množství je pět litrů, ale jak vidíte, to je jen pár centimetrů nad dno bubnu, takže klidně můžeme pro začátek nastavit patnáct, to by mělo stačit,“ vykládala dál paní Irena a ukázala na rysku. Podle ní to vypadalo, že patnáct litrů vody bude mít Pavel namočená záda a hlavu, ale i když by při praní zůstal vzhůru nohama, tak pořád bude moci dýchat. Teď šlo v prvé řadě o to, aby si vůbec zvyknul na samotné praní a teprve potom bychom řešili, jak ho vyprat celého.
„Říkala jste, že se tam nastavuje počet dětí, kolik se jich tam dá vložit nejvíc?“ zeptal jsem se.
„Tak do těch největších praček, co tu máme, se dá dát až osm čtyřletých dětí, samozřejmě záleží na jejich výšce a váze. Pokud už jsou starší, tak se mohou prát třeba po třech. U každé pračky je to ovšem jiné a její kapacita je vyznačena na displeji,“ odpověděla paní Irena. Pak otevřela poklop a zkontrolovala Pavla.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se ho.
„Ano, jsem. Kdy už se budu prát?“ zeptal se Pavlík.
„Neboj už brzy, jen mámě a tátovi ukážu, jak se nastavuje tvé mytí, abys byl hezky čistý,“ odvětila mu paní Irena, zase poklop zavřela a vrátila se k ovládacímu displeji.
„Dále tedy nastavíme druh a množství mycího prostředku. Všechny mají atest ministerstva zdravotnictví a vyrábějí je přední výrobci dětských mýdel a šamponů. Jsou tu všechny popsané a podle čísel poznáte, jak moc jsou pěnivé a účinné. Pro běžné mytí stačí číslo jedna, pro extra odolnou špínu můžete použít až číslo pět s peelingovým efektem. Holčičkám s dlouhými vlásky do praní přidáváme i kondicionér, ten se připouští do vody až ke konci praní, podobně jako aviváž. Pavlík by potřeboval šampon číslo pět, ale ten hodně pění, takže pro začátek bych mu dala dvojku a postupně můžeme přidávat silnější prostředky.
„V tomhle si necháme poradit, ale Pavlík má ve vaně rád hodně pěny, takže klidně pak přidáme,“ souhlasila Alena. Paní Irena mezitím přepnula displej a ten zežloutnul. Objevila se tam řada sloupců s posuvníky a čísly.
„V posledním, žlutém nastavení se nastavuje samotný program praní. První sloupec představuje otáčky bubnu za minutu. Minimální rychlost je dvacet, maximální je dvě stě čtyřicet. To už je pro velmi zkušené a odolné děti, což nás zatím nemusí zajímat.“ V duchu jsem si to přepočítal. Čtyři otáčky za sekundu byly až neuvěřitelné. Pak jsem si vzpomněl na očistu Šárky, když jsme tu byli posledně. Její táta jí nastavil zhruba sto osmdesát za minutu a to už bylo tak rychlé, že jsme z ní viděli jen šmouhu. Neuměl jsem si představit ještě vyšší rychlost.
Paní Irena pokračovala v instruktáži: „V druhém sloupci nastavujete délku otáček, čili dobu, po kterou se bude buben točit, než přijde pauza. Délku pauzy si pak nastavíte ve třetím sloupci. Toto celé představuje jeden celý prací cyklus. Poslední čtvrtý sloupec ukazuje délku celého cyklu.“ Pak ukázala na řadu záložek za sloupci. „Každá záložka představuje jeden cyklus, jejich aktivováním si jich navolíte kolik budete chtít a u každé si můžete nastavit jiné parametry mytí, včetně různých mycích prostředků a množství vody. Takže vaše dítě se může prát třeba jen deset minut, nebo také deset hodin, prostě podle chuti a potřeby.“
S Alenou jsme hltali každé její slovo. Zdálo se neuvěřitelné, že na tomto vcelku jednoduchém ovládacím displeji můžeme nastavit celý program praní našeho Pavlíka a pak se jen dívat, jak si s ním pračka poradí úplně sama. Pavel seděl v bubnu a ani nedutal. Občas si hrál s želvičkou, ale většinou se skrz sklo díval na nás, jak se učíme s pračkou zacházet. V duchu se mi náhle začalo ozývat „Welcome my son, welcome to machine.“ Miluju Pink Floydy.
„Další důležitá věc,“ pokračovala paní Irena a ukázala na dvě barevná tlačítka vedle panelu. „Červený spínač vpravo od displeje vypíná pračku, aktivuje rychlé vypouštění vody a okamžitě odemyká poklop, bez ohledu na to, jaký program zrovna běží. První stisknutí program jen pozastaví, třeba jen na krátký oddych nebo aplikaci dávky mýdla navíc, druhé ukončí a vynuluje všechny nastavené programy. Ten modrý spínač vlevo můžete stisknout, pokud se buben zastaví a dítě bude zrovna hlavičkou pod hladinou. Při malém množství vody, jako jsme teď nastavili, je to zbytečné, ale hodí se to, když bude hladina někam do poloviny bubnu a měli byste nastavenou pauzu na víc než půl minuty, třeba při namáčecím programu. Tímhle spínačem bubnem můžete otočit tak, aby měl pusu nad hladinou.“
„No vida, to mi posledně Jirka neřekl,“ otočil jsem se k Šárčiným rodičům u sousední pračky. Jirka mi věnoval omluvný úsměv.
„Přece vám nebudu říkat všechno najednou, musel jsem něco nechat na paní Ireně,“ řekl. „Pro Šárku jsme to použili tak dvakrát, pak už musela sama zadržet dech a vidíte, jak se to naučila,“ dodal a ukázal na dcerku. Šárka se uvnitř točila dost rychle na to, abychom viděli, že na nádech nemá nejmenší šanci, dokud se s ní buben zase nezastaví. Vody kolem ní bylo tolik, že při další pauze jí nahoře zbývalo jen nějakých patnáct nebo dvacet čísel. Z absence pěny jsme poznali, že je v poslední fázi praní a teď už ji pračka jen oplachuje od zbytků mýdla.
„Tak, to je zhruba všechno, co se týká nastavování programu praní. Teď už je to čistě jen na vás, jak svého syna budete prát,“ usmála se na nás. „A abych nezapomněla, pokud by se vám zdálo, že pro něj budete potřebovat více šamponu, není problém si zakoupit láhev navíc, kterou aplikujete přímo do bubnu po jednom stisknutí červeného nouzového spínače. Jakmile poklop zavřete, pračka se opět sama rozběhne. Je vám vše jasné, nebo byste se chtěli na něco zeptat?“
„Chtěla jsem se zeptat, ty programy jdou měnit i za chodu, nebo jen na začátku praní?“ zeptala se Alena.
„Samozřejmě se to dá i během praní, pokud se vám zdá, že Pavlík bude potřebovat delší očistu, tak mu můžete pár programů navíc přidat i za chodu. Záložky se odbarvují podle toho, který program zrovna běží, takže ty, co nezešedly, můžete během praní klidně upravovat, nebo přidat další. Úplně nad nimi se ukazuje čas do konce celého praní,“ odpověděla jí paní Irena. „Tak, pračku nastavenou máme, tímhle se spouští praní vašeho dítěte a to už nechám na vás,“ pokynula nám a ukázala na zelené tlačítko pod panelem.
Váhavě jsem přistoupil blíž. Podíval jsem se do pračky na Pavla, který mačkal želvičce hlavu a tvářil se…že by natěšeně? I přes strach v jeho tváři mu bylo na očích poznat, že se i tak trochu těší na toto dobrodružství, které nikdy předtím nezažil. I jeho pindík mu pořád stál, což značilo, že je vzrušený, i když vlastně nevěděl proč. Ale my jsme to věděli. Chystali jsme se poprvé našeho syna vyprat v pračce, jako by nebyl víc, než jen obyčejné prádlo, kus oblečení, košile, která se ušpinila a nikomu se nechce drhnout jí v ruce. Přesně tak jsme teď brali Pavlíka, jako kus prádla. Pak jsem se rozhlédl. Hukot praček a šplouchání vody v nich kolem nás napovídaly, že všude se děti jen čistí a perou jako kusy prádla a že je to zde naprosto běžná věc. Jirka a Petra vedle nás zrovna vyndávali čerstvě vypranou Šárku z toho ohromného stroje a i teď se smála, stejně jako minule. Odevzdaně jsem stočil pohled na svou ženu.
„No jen si to zapni, vidím, jak se na to celou dobu těšíš,“ zasmála se. Jako v transu jsem pozoroval, jak se můj ukazovák přibližuje k onomu zelenému spínači, až se mi ho konečně povedlo stisknout. Už nebylo cesty zpět. Odkudsi z hloubi pračky se začalo ozývat šumění vody a rázem byl Pavlík krátce osprchován čistou vodou.
„Není ta voda studená?“ zeptala se Alena.
„Žádný strach, ve všech pračkách je stabilní teplota vody šestatřicet stupňů. To je jediná věc, kterou tu nelze nastavit,“ uklidnila jí paní Irena a spolu s námi sledovala, jak hladina vody v pračce stoupá, až na určených patnáct litrů vody. Když se konečně její přítok zastavil, Pavlík byl celý mokrý, ale pod hladinou měl jen zadek a jinak nic.
„To jsme té vody opravdu mohli dát víc,“ slyšel jsem jako ve snách Alenu.
„To nevadí, rovnou si můžete vyzkoušet změnu programu,“ usmála se paní Irena. Mezitím se pračka dala do chodu a pro Pavlíka začalo pravé, nefalšované praní. Bez jakéhokoliv varování se s ním buben roztočil, sice velmi pomalu, nastavili jsme mu třicet otáček za minutu, ale praní to bylo. Co chvíli ho pračka namočila ve vodě a zase nechala nahoře okapat. Pořád jsme na to zírali jako na zjevení. Vidět v pračce cizí děti bylo něco úplně jiného, než pozorovat vlastního syna, jak s ním nějaký neživý stroj točí dokola a máchá ho v louži vody. Hledal jsem sebemenší náznak, jestli Pavlíkovi není nějak špatně, ale zatím to vypadalo, že to bere jen jako další atrakci na pouti nebo v aquaparku. Chvilku svíral gumovou želvu, pak ji zase pustil a pozoroval, jak se točí spolu s ním. Kousek od naší pračky se zastavila Šárka a bylo vidět, jak ráda by se na Pavlíka také dívala.
„Pojď se taky podívat na toho našeho špindíru, když se on mohl dívat na tebe,“ přizvala ji Alena.
Šárka se rozzářila a přihopkala ke sklu. Byla ještě nahá a celá jakoby svítila čistotou. Bylo znát, že jí rodiče nastavili důkladný prací program, krásně voněla po šampónu. Podobně jako když prádlo voní po aviváži.
„Jak se jmenuje?“ zašvitořila.
„Pavel,“ odpověděl jsem.
„Je pěkně špinavý, ale to se určitě vypere,“ poznamenala věcně. Pračka mezitím s Pavlíkem točila přesně podle navoleného programu, deset sekund na jednu stranu, pak pět sekund pauza a zase deset sekund na druhou stranu v železně pravidelném rytmu. Ale pořád se mu omývala jen zadní část těla, špína vpředu byla netknutá. Jen šulínek mu pořád stál, což Šárce neušlo. Vždycky když se buben zastavil, sklouzla očima mezi Pavlovy nohy a pak teprve na zbytek těla. Stejně jako on se opřela rukama o sklo, aby jí náhodou něco neuniklo a viděla vše.
„Takhle to nejde, musíme mu nastavit víc vody,“ rozhodl jsem a podle návodu paní Ireny jsem v dalším cyklu nastavil hladinu vody tak, aby byla alespoň do jedné třetiny bubnu. Nebylo to zrovna málo, ale modrý spínač to jistil – když by pračka Pavlíka zastavila hlavou pod vodou, mohli bychom ho zase narovnat. Po pár minutách to v pračce cvaklo a voda ve chvilce odtekla. Hned na to se aktivoval druhý mnou upravený cyklus. Vody bylo podstatně více, i Pavel na chvilku přestal koukat na Šárku a zíral, kam až bude hladina stoupat. Došlo mi, že jinak to vidíme my zvenku a jinak to musí vidět on, když je uvnitř uvězněný a bezmocný. Tentokrát už byl ponořený skoro celý, hladina mu dosahovala až ke krku. Nevěděl jsem, jak mu naznačit, že tentokrát už bude muset správně dýchat, ale Šárka byla zkušená. Chytla se za nos a jasně mu ukázala, že musí udělat totéž, aby mu voda nenatekla do nosu. Voda se zastavila a nahradil ji narůžovělý mycí šampon. Pavel si k němu zvědavě přivoněl. Asi byl spokojen, protože přivřel slastně oči, jako když doma na zahrádce čichá ke květinám. Buben se s ním opět roztočil, tentokrát o něco rychleji, pro druhý cyklus jsme mu nastavili padesát otáček za minutu. Teď už to nebyl žádný nácvik, teď už to bylo regulérní praní a máchání. Bylo to stejné, jako když jsme posledně pozorovali Šárku. Nejdřív se z vody vynořila Pavlíkova hlava a pak zbytek těla, aby vzápětí zase byl skoro celý ponořen pod hladinu. Když se s ním buben na chvilku zastavil, zrovna se povedlo, že měl celou hlavu pod vodou a bezmocně kopal nohama ve vzduchu. Alena hned přiskočila a stiskla modré tlačítko. Buben se začal pomalu otáčet a Pavlík měl hlavu zase nahoře. Jen co se stihnul vydýchat, pračka ho roztočila zase opačně, zadečkem napřed. Teprve teď se z něj špína pomalu splachovala, ale pořád nám to přišlo málo. Naše skeptické pohledy zachytila paní Irena.
„Chcete si vyzkoušet aplikaci zvláštní dávky mycího gelu?“ nabídla nám.
„Zkusíme to,“ odpověděla jí Alena a vzala si od ní láhev mycího přípravku. Počkal jsem, až bude Pavel na suchu, abychom nevypouštěli vodu zbytečně před koncem cyklu a pak stisknul červené tlačítko s nápisem STOP. Cvaknutí napovědělo, že poklop je odjištěn a lze ho otevřít.
„Tak jaké to je?“ zeptala se Pavla Alena.
„Nevím, takové zvláštní,“ řekl Pavel.
„Není ti špatně?“ zeptal jsem se.
„Ani ne,“ hlesl.
„Takže budeme pokračovat, ano? Nemusíš se bát, když budeš mít hlavu pod vodou, tak s tebou pootočíme, abys ses neutopil,“ uklidňoval jsem ho.
„Hmm, to nemusíš, už vím, jak zadržet dech“ zahučel Pavel. Koneckonců, proč to nezkusit? Alena ho celého pokropila šamponem z láhve, řekla „Budeš tu teď mít víc pěny,“ a zabouchla poklop. Pračka se opět rozhučela a znovu začala našeho Pavlíka máchat. Jakmile hladina vody stoupla na požadovanou úroveň, buben se i s Pavlem roztočil a pěna ho obklopila ze všech stran. Tento cyklus jsme mu nastavili extra dlouhý, aby dávka šamponu splnila svůj účel, takže místo deseti vteřin otáček s ním pračka otáčela dobré dvě minuty, dokud se na pár sekund nezastavila. Bohužel v tom množství pěny jsme nějak nepostřehli, jestli se náhodou nezastavil hlavou dolů, takže jsme museli doufat, že to opravdu zvládne, pokud se tak skutečně stane. Bylo to stejně neuvěřitelné, kdyby byl člověk neznalý situace, myslel by si, že v pračce pereme nějaké extra špinavé prádlo a zatím se někde v tom množství pěny a vody pral náš syn. Tak nějak jsem čekal, jestli náhodou nebude ťukat na sklo, že už chce ven, ale místo toho se u skla míhala jen jeho gumová želva. Pak se k nám vrátila paní Irena a spolu s námi sledovala Pavlovu očistu.
„Vypadá to, že si zvyknul docela rychle, že? Myslím, že napříště už tu klícku můžeme nechat schovanou,“ podotkla a já se ženou jsme souhlasně přikývli.
„Jestli vám mohu poradit, po skončení tohoto mycího programu byste ho měli dát ještě do veliké pračky, aby jeho adaptace byla co nejúčinnější. Napříště už se nebude bát ničeho,“ řekla.
„Dobře, to není špatný nápad,“ odpověděla Alena, „a o kolik si za to připlatíme?“
„Nebudete platit nic, berte to jako bonus pro nové zákazníky,“ usmála se paní Irena. S tím nešlo než souhlasit, jen jsme doufali, že Pavlík nebude ze svého prvního praní příliš unavený. Podle displeje měl právě přijít poslední oplachovací cyklus a pračka akorát vypouštěla zbytky mýdlové vody. Pavel seděl v bubnu takřka netečně, rukama si objímal nohy a trpělivě čekal, až se vnitřek naplní čistou vodou. Opravdu to vypadalo, jakoby svůj úděl přijal po chlapsku, i když mu stejně nic jiného nezbývalo. Jedné věci navíc jsem si všiml – jeho malý lulánek byl napůl ztopořený a ohrnutá předkožka odhalovala růžový žalud. Ukázal jsem to manželce.
„Ty myslíš, že to on sám…?“ vydechla Alena.
„Kdepak, to se klukům stává při praní, způsobují to proudy vody v bubnu, usnadňuje to mytí intimních partií,“ otočila se k nám paní Irena, která si všimla Alenina úžasu. Pavlův pindík byl právě oplachován průzračně čistou vodou, stejně jako Pavel sám. Pračka s ním otáčela stále dokola a dokola dobré dvě minuty. Pak se s ním buben na chvilku zastavil – zrovna hlavou dolů – a než jsme stihli stisknout tlačítko pro jeho pootočení, roztočil se zase na opačnou stranu.
„Stejně se mi zdá ještě trochu špinavý, co myslíš?“ pronesla Alena s pohledem do útrob pračky.
„Jo, asi bude potřebovat další cyklus,“ přikývl jsem a hledal na Pavlově těle sebemenší známky špíny. Nevadilo, že jsem nic nenašel, prostě to potřeboval. Konečně odtekla i máchací voda a Pavlík byl najednou na suchu. V zámku poklopu to cvaklo a displej nám sdělil, že je naše dítě připraveno k převzetí. Za pomoci paní Ireny jsme otevřeli poklop.
„Vyndejte mu nejdřív nohy, byl uvnitř skrčený dlouhou dobu, takže je hned asi nenarovná,“ poradila nám. Měla pravdu, Pavel své nohy narovnával velmi pomalu a občas u toho bolestí syknul. Jinak to ale nevypadalo, že by mu něco bylo.
„Tak co, jak sis užil svoje první praní?“ zeptal jsem se ho, když si konečně stoupnul na zem.
„No, není to tak hrozný, čekal jsem to horší,“ řekl po chvilce přemýšlení.
„To je dobře, protože nám se ještě nezdáš moc čistý,“ odpověděla Alena, „takže tě dáme ještě vyprat sem,“ ukázala na pračku hned vedle, ze které předtím rodiče vytáhli dočista vypranou Šárku. I Pavel byl krásně čistý, ale to teď nebylo důležité.
„Tady předtím byla ta malá holka, ne?“ vzpomněl si Pavel a bázlivě zkoumal velikost bubnu.
„Správně, když to zvládla Šárka, zvládneš to i ty. Dokud tu jsme a je to zadarmo, naučíš se koupat se i tady,“ odpověděl jsem.
„Koupat nebo prát?“ chytil se hned Pavel.
„Ode dneška to bude nastejno,“ odtušil jsem a popostrčil ho k tomu ohromnému mycímu stroji. Pavlovi jakoby se nejdřív nechtělo, už to vypadalo, že mu budeme muset pomoci, ale nakonec odevzdaně vzdychnul a vlezl dovnitř. My s Alenou jsme zatím nastavovali program dalšího mytí. Jako bychom začali myslet jinak. Prostě jsme nastavovali různé cykly Pavlova praní, jako jsme nastavovali praní prádla v pračce u nás doma. Vzhledem k tomu, že všechno zde bylo určeno pro čištění dětí, nemuseli jsme řešit, jestli je nějaká tkanina citlivá. Teplota byla stabilně nastavená na 35°C a odstřeďování pračka neuměla vůbec, takže šlo jen o to, kolik vody do bubnu přiteče a v jakém šamponu a jak dlouho se uvnitř bude Pavlík točit. Musím říct, že se mi to začalo docela líbit a kdybych mohl, tak bych mu nejraději nastavil cykly na celý den. Pavel seděl v bubnu v tureckém sedu a sledoval nás, jak se s Alenou domlouváme, co pro něj bude nejlepší. Lulana měl opět v původním stavu, tedy měkkého a volně ležícího na malém pytlíku, s předkožkou přetaženou přes žalud. Konečně jsme nastavili celý program Pavlova praní a mohlo se začít.
„Tak, jsi připraven?“ zeptal jsem se ho. Pavlík jen kývnul; už věděl, že nemá na vybranou a musí se podvolit. Zavřel jsem poklop od pračky, stisknul START a nechal ji, ať udělá svou práci. Bez jediného zaváhání se zhostila svého úkolu. Hučení vody prozrazovalo, že se kdesi uvnitř otevřel ventil, který našeho syna vzápětí začal skrápět čistou vodou. Její hladina stoupala, dokud nebyla asi tak ve třetině bubnu a Pavel si musel kleknout, aby nad ní udržel hlavu. Pak se buben roztočil. Bylo to úplně něco jiného, než v malé pračce. S otevřenými ústy jsme s Alenou zírali, jak si voda s Pavlem pohrává, jako by byl hadrová panenka, zatímco on se snažil s ní bojovat a zůstat nahoře. Jenže v běžící pračce žádné nahoře nebylo. Voda se uvnitř neustále převalovala a Pavel byl nemilosrdně máchán úplně stejně jako Šárka před ním, jako když do prázdné pračky vhodíte ponožku. Po pár pauzách a změnách směru otáček se Pavel konečně pračce podvolil. Prostě jen čekal, až se buben na chvilku zastaví a on mohl vyplavat nad hladinu za vzduchem.
„Tak vidíš, že to zvládá,“ promluvil jsem konečně a Alena přikývla. Program se změnil. Pračka do bubnu připustila opět trochu vody a tentokrát i mycí gel. Hladina už sahala někam do poloviny a Pavel měl co dělat, aby nad ní udržel hlavu. Pračka opět pokračovala v jeho praní a postupem času vše uvnitř pokryla pěna. Otáčky byly zatím nízké, nějakých čtyřicet za minutu a spolu s nimi jsme mohli v pravidelných intervalech sledovat Pavlovo tělo, jak se mihne v pěně na hladině. Zajímavé bylo, že se pokaždé vynořil jinde. Někdy byl úplně u samého okraje bubnu, někdy skoro uprostřed. Při každém vynoření byl krásně vidět jeho pěnou pokrytý zadeček, břicho nebo hlava, za kterou následovalo to ostatní. Jen při pauzách se vynořil z pěnivé vody a nasával vzduch do plic. Podle všeho se s tím vším ale smířil, dokonce jsme v jeho tváři zahlédli úsměv. Při další pauze, než s ním pračka začala točit opačně, se přiblížil ke sklu a koukal na nás. Okamžitě jsme si skrz průzor všimli, že bimbase má opět ztopořeného a předkožku ohrnutou. Několik dalších minut ho pračka prala při vyšších otáčkách, na displeji svítilo číslo 60, takže se nad hladinou míhal o něco rychleji. Nejčastěji jsme z něj viděli záda, zadek a nohy, jen jednou za čas se otočil, aby nad hladinou popadnul dech. Vypadalo to, že si na praní v pračce velmi rychle zvyknul, na což jsme s Alenou užasle hleděli.
Trvalo to další půl hodinu, než byl Pavel dokonale vyprán v pěnivé vodě a pračka vyprázdnila buben. Náš syn seděl na jeho dně, celý od pěny a usmíval se na nás. Asi se už těšil, že půjde ven, ale ještě muselo přijít máchání. Buben se překvapivě rychle naplnil čistou vodou a naše sedmileté „prádlo“ bylo dalších patnáct minut oplachováno od mýdla a pěny. Rychlost tentokrát stoupla na 150 a při dvou a půl otáčkách za sekundu už se Pavlík za sklem jen míhal, že z něj byl vidět jen rozmazaná šmouha. I tak se s ním buben občas zastavil, ale tentokrát už jen na malou chvilku. Jinak byl takřka nepřetržitě máchán, dokud to v pračce opět necvaklo a voda začala ubývat. Když odtekla poslední kapka a v bubnu kromě prádla – Pavlíka nebylo nic jiného, pračka s ním začala pomalu otáčet a podle zvuku, který vydávala jsme usoudili, že se kdesi uvnitř sepnul fén, který ho dosucha sušil. Po nějakých pěti minutách cvaknul poklop a paní Irena nám ukázala, jak se otevírá poklop u takhle veliké pračky. Pavlík ležel na dně bubnu, dočista vypraný a krásně suchý, ale vůbec nejevil zájem se zvednout a vylézt. Musel jsem mu pomoci. Až venku na lavičce se trochu vzpamatoval.
„Tak jak se ti líbilo první praní v pračce?“ zeptala se ho s úsměvem paní Irena.
„Nevím, asi jo,“ odpověděl malátně a přitom si oblékal čisté oblečení. Rozloučili jsme se a zamířili k východu.
Pavlík se ještě naposledy rozhlédl a sledoval spuštěné pračky kolem nás. Pokud se v nich nemíhala jen pěna, bylo uvnitř vidět peroucí se děcka, většinou po jednom, ale někde byly i dvě děti, asi aby rodiče ušetřili. I já se ještě zastavil a potěšil oko. Cestou domů se nám auto naplnilo příjemnou vůní čerstvě vypraného dítěte. Pavel cestou domů mlčel a my jsme ho nechali, aby se s tou novou zkušeností vyrovnal po svém. Teprve až doma se nás nenápadně zeptal, kdy ho do čistírny vezmeme znovu.
Já jsem se jen tajemně usmál a v duchu jsem vzpomínal na zajímavý výjev, který se nám naskytl chvilku před tím, než jsme za sebou zavřeli dveře – do pračky s asi dvoumetrovým bubnem zrovna lezli za dozoru rodičů kluk s holkou, oba byli v pubertálním věku a kluk byl evidentně vzrušený. Jeho nádobíčko bylo větší než mnohý dospělý chlap a stál mu, tvrdý jako skála. Jakmile za nimi jejich rodiče zavřeli poklop, dívka se k němu přitiskla a jejich ústa se spojila ve vášnivém polibku…
© Laundry Boy, , Září 2020
Když jsme se před ním zmínili, že při dalším takovém ušpinění půjde do pračky místo do vany, sice se trochu zarazil, ale očividně se z toho brzy vzpamatoval. Jen jsme ho občas nachytali, jak v koupelně sedí před spuštěnou pračkou a pozoruje prádlo uvnitř. Netrvalo dlouho a dal nám opět důvod vážně zauvažovat nad návštěvou onoho areálu.
„Tak a dost, tohle je poslední kapka!“ řekl jsem, zrovna když se s manželčiným otcem vrátili z procházky v lese.
„Celou dobu jsem ho měl na očích, ale stačilo se jednou otočit a vyválel se v nějakým močálu,“ hlásil děda.
„Aleno, pojď se podívat,“ zavolal jsem na manželku s pohledem upřeným na syna, který momentálně vypadal jako sněhulák z bahna, neboli bahňák.
„No to snad ne, jak se ti to proboha povedlo?“ zhrozila se Alena. I když jsme se to z něj pokusili alespoň trochu sloupat, pořád vypadal jako cikáně a poťouchle se na nás usmíval.
„No, nedá se nic dělat,“ pronesl jsem, jakmile děda odešel domů. Podíval jsem se na manželku a ta krátce přikývla. „Naše vana na to stačit nebude, vezmeme tě někam, kde tě umyjí důkladněji a snad si to napříště budeš pamatovat, jak se chová správný předškolák,“ řekl jsem Pavlovi a i s jeho špinavým oblečením jsme ho naložili do auta. Posadili jsme ho na kus igelitu, aby nám neušpinil sedačku a vyrazili jsme směrem k čistírně. Sice jsme mu přímo neřekli, kam se jede, ale počítám, že mu to cestou mohlo dojít. Avšak tvářili jsme se s Alenou příliš rozzlobeně na to, aby protestoval, takže cesta nám uběhla rychle a v tichosti. Než jsme dojeli na místo, pořád mi v hlavě strašila obava, zda se mi to celé jen nezdálo, jestli jsme s Alenou nezažili jakousi kolektivní halucinaci a místo čistírny dětí tu najdeme jen starou rozbořenou elektrárnu. Ale byla tam! Prosklená budova s šikovně umístěnými venkovními žaluziemi, tak že zvenku nebylo vůbec poznat, co se uvnitř odehrává.
„Nezdá se mi to, že ne? Pořád to tu je?“ ujistil jsem se. Alena beze slova ukázala na veliký nápis nad vchodem.
„Wash-a-kid s.r.o.“ jakoby nás už z dáli vítalo.
„Kde to jsme, tati?“ ozval se Pavlík.
„To brzo poznáš sám,“ odtušil jsem. Pavlík se začal nervózně ošívat, jakoby tušil, co jsme si pro něj připravili. V recepci nás vřele uvítala paní Irena.
„Dobrý den, takže tohle je ten váš špindíra, následujte mne prosím“ řekla a prohlížela si se zájmem Pavlíka. Ten na ní hleděl se zjevnou nedůvěrou. Paní Irena nás odvedla do šatny a zatímco jsme syna svlékali, přivezla cosi, co vypadalo jako vozík, do kterého vám v hotelu naloží kufry. Jen tenhle byl ze všech stran zamřížovaný. Spíš se to podobalo klícce.
„K čemu to je?“ zeptala se Alena.
„Možná to nebude potřeba, ale je lepší mít připravený transportér, alespoň napoprvé,“ odpověděla paní Irena a čekala, dokud Pavlík nebude úplně nahý. Bylo to až k neuvěření, kam se taková špína může dostat.
„Podívej se na tu špínu, jak se ti proboha mohla dostat až pod trenýrky?“ bědovala manželka.
„Paní Hanáková, žádný strach, váš syn odtud odejde čistý jako novorozeně,“ uklidňovala ji s úsměvem paní Irena. V tu chvíli se nám Pavel vyškubnul a rozběhl se zpět do recepce. K jeho smůle mu však stála v cestě klícka připravená paní Irenou, která ho do ní zkušeně odchytla a zavřela ho uvnitř.
„Takže k tomu je to určené,“ svitlo mi a věnoval jsem paní Ireně vděčný pohled. Ta klícku i s nahým a fňukajícím Pavlem předala Aleně a otevřela dveře do haly. Všudypřítomný hluk a vůně, šířící se celým areálem nám již nebyl cizí, ale Pavlík v klícce vyvalil oči. Dojmy, které jsme měli mi při prvním vstupu do čistírny, musely pro něj být ještě dvakrát tak silnější, když sem přijel v kleci jako vězeň a ještě úplně nahý a špinavý. Všechny pračky kolem nás byly v chodu. Vypadalo to, jako by se všechny děti z celého okresu naráz ušpinily a všem rodičům náhle došla trpělivost.
“Tati, já nechci!“ začal prosit a znovu nabíral k breku.
“My víme, že nechceš, ale varovali jsme tě, že pokud se nenaučíš chovat úměrně svému věku, tak tvou očistu budeme řešit jinak. Uvidíš, že se ti tu nakonec bude líbit,“ pronesla Alena a tlačila jeho klícku hlavní chodbou.
„Proč se na mě všichni dívají?“ fňuknul Pavel. Opravdu, většina rodičů na lavičkách se po nás ohlédli, než se znovu otočili zpět, ke svým peroucím se dětem. Schválně jsme Pavlův vozík tlačili pomalu, aby i on viděl, co ho čeká a nemine. Se zjevnými obavami přejížděl pohledem z jedné pračky na druhou a sledoval, jak se uvnitř čistí kluci i holky snad všeho věku. V jedné se zrovna otáčela holčička, určitě ještě školkového věku. Buben byl veliký tak akorát, aby se v něm mohla volně převalovat. Vody v něm bylo něco málo přes polovinu a co chvíli z něj vykoukla blonďatá hlavička, nebo zadeček od pěny.
„Podívej, to je Jirka,“ ukázala náhle Alena na jejího tátu, sedícího na lavičce před pračkou. Tentokrát tu byl i se svojí paní.
„Á zdravím, tak jste nakonec neodolali, že?“ pozdravil nás a představil nám svou manželku. „Tohle je Petra. Šárku už znáte,“ ukázal na dcerku do pračky.
„Tohle je Pavel,“ představil jsem našeho syna v klícce. Bylo nám až hanba, že ho musíme představovat takhle špinavého, ale koneckonců jednou jsme v čistírně dětí, tak se to dá očekávat, že?
„Koukám, že od minule jste pokročili,“ ukázal jsem na máchající se Šárku. Voda si s ní pohrávala jako s hadrovou panenkou, buben s ní točil tam i zpět, podle toho, jak si zrovna pračka usmyslela. Občas se i zastavila, ale bylo to jen na pár vteřin, aby se malá mohla nadechnout.
„Tak ve velkém bubnu byla i dřív, ale minule byla opravdu hodně špinavá. Dnes se pere vlastně jen tak, protože sama chtěla,“ odpověděla Petra.
„Ona sama chtěla? A jak to, že se neutopí?“ vyhrknul Pavel z klícky. Celou dobu se držel mřížky a vyjeveně zíral do pračky. Evidentně ho to zaujalo víc, než si sám chtěl přiznat. Nahou holku do teď viděl jen velmi zřídka, nanejvýš někde na koupališti, ale v poslední době jsme si všimli, že ho rozdíly mezi pohlavími zajímají stále víc. Teď, když viděl úplně nahou Šárku, navíc v situaci, kdy se před zvědavými pohledy nemohla nijak zakrýt, jeho malý kašpárek mu znatelně povyrostl a trčel ven z klece.
„Ano, líbí se jí tady,“ usmála se Petra, „chceš se podívat blíž?“ Pavel jen horlivě přikývnul. Už nebrečel, dokonce už ani nepopotahoval, jen přerývavě dýchal. Chystal jsem se ho přesunout blíž k pračce se Šárkou, ale pak Petra navrhla:
„Nechcete ho spíš pustit ven? Možná tu klec už nebudete potřebovat. Viď, že už nebudeš utíkat?“ otočila se na něj. Jistě si domyslela, co se asi muselo dít v šatně. Pavel vzrušeně zavrtěl hlavou. Otevřel jsem tedy klec a pustil ho na svobodu. Pomalu nejistě kráčel k pračce, nespouštěje z ní oči. Šárku uvnitř zrovna pohltila masa vody a pěny, takže z ní toho moc vidět nebylo. Jen někdy se přímo u skla mihla nějaká část jejího tělíčka, ale jinak jsme viděli spíš jen točící se pěnu.
„Kde je?“ divil se Pavel.
„Zrovna se nám schovala, že jo,“ zasmál se Jirka a na ovládacím panelu něco stisknul. Buben se celý rozsvítil a rázem jsme viděli až na jeho druhý konec, kde se zrovna Šárka točila. Teď běžel program, kdy ji pračka prala skoro pět minut bez jediné pauzy, ale Šárka nevypadala, že by jí to nějak moc vadilo. Naopak jsme si všimli, že má stále jednu ruku na své prcince a prstem si tam cosi dělá.
„Jak to, že se neutopí?“ zopakoval Pavel svou otázku, zatímco se opíral rukama o sklo a zaostřoval skrz vodu na úplně nahou Šárku.
„No, museli jsme ji na praní pomalu zvykat, právě aby se neutopila. Docela rychle se však naučila zadržovat dech na dost dlouhou dobu, aby se mohla prát takhle dlouho,“ odpověděla mu Petra. Po chvilce se buben na chvilku zastavil a Šárka se přisunula k poklopu, aby si prohlédla, kdo to na ní zírá. Když si všimla, že náš Pavlík je zvenku nalepený na skle, přitiskla se k němu zevnitř a obě děti na sebe chvilku zíraly. Dokonce se na sebe usmály, i když podle mého se jí Pavlík smál její nahotě a tomu, že se pere v pračce a Šárka se mu zase smála, jak je špinavý. Pak se pračka znovu ujala slova a nemilosrdně Šárku stáhla do víru vody a pěny.
„Ona se tam doopravdy pere, jako prádlo,“ vydechl Pavel.
„Samozřejmě, přesně tak to tu chodí,“ přikývla má žena, „chceš si to taky zkusit?“ Pavlík nejistě přikývl. Vzal jsem ho za ruku a společně jsme se přesunuli k pračce vedle. Ta byla o dost menší, stejná jako ta, ve které jsme Šárku viděli poprvé. Nejistě si ji prohlížel.
„Tahle je ale menší,“ poznamenal.
Paní Irena, která zatím stála za námi, se k nám opět přidala.
„To je pro tebe, abys ses také naučil správně dýchat a neutopil se. Napoprvé tam budeš mít méně vody a postupně jí budeme přidávat, stejně tak mýdlo,“ vysvětlila. Otevřela poklop a gestem mu pokynula, aby vlezl dovnitř. Chvilku to vypadalo, že se mu moc nechce, dokonce už jsme se začali bát, že to bude muset jít po zlém, ale nakonec se přeci jen odhodlal a vlezl do pračky.
„Nemusíš se bát, že by se ti něco stalo, máma s tátou na tebe budou dohlížet po celou dobu, alespoň napoprvé,“ s významným pohledem se otočila na nás, „a já tady budu taky. Máš rád kolotoče?“ zeptala se ho.
„Docela jo,“ ozval se Pavlík zevnitř, „chodíme hodně na kolotoče, když je u nás pouť.“
„Tak to je dobře, rychle si zvykneš i na ty otáčky,“ zaradovala se paní Irena. Pak se obrátila k nám.
„Všimněte si, že i tento silikonový buben je vybaven přepážkami. Ty jsou tam od toho, aby se v něm dítě neklouzalo. Zároveň ho ale nesmí tlačit do zad, takže pokaždé musíte zkontrolovat, že je mezi nimi správně usazen,“ vysvětlila.
„Taky je dobré, dát mu tam pro začátek nějakou hračku, aby se tolik nebál. Úplně postačí nějaké gumové pískací zvířátko, nemáte s sebou něco takového?“ zeptala se.
„Hmm, to nás nenapadlo,“ zarazil jsem se. Paní Irena otevřela skříňku vedle lavičky, vyndala proutěný koš s gumovými hračkami do vany a ukázala ho Pavlovi.
„Chceš k sobě nějakého kamaráda, kterého vypereme s tebou?“ Pavel chvilku váhal, potom natáhnul ruku a vybral si z koše usmívající se zelenou želvičku s velikýma očima.
„Není taky nějaká špinavá?“ všimla si Alena.
„Nebojte, to je jen trochu barvy, děti vidí, jak se hračka pere s nimi a když je čistá, jsou čisté o ony. Zároveň jim to zaměstná ruce a nestrkají je ven, když zavíráte poklop,“ uklidnila ji paní Irena. Naposledy jsme se na Pavlíka podívali. Ještě doma jsme si nějak neuměli představit našeho syna v pračce a najednou tam byl. Skrčený v gumovém bubnu a připravený na svou očistu. Nevím, jestli byl vzrušený z předchozího sledování Šárčina praní, nebo z toho, že se bude sám takto čistit, ale lulan mu trčel dopředu, jako nějakému puberťákovi.
„Teď tě uvnitř zavřeme, ano? Ničeho se neboj,“ řekla paní Irena Pavlíkovi a pomalu zavřela pokop pračky. Pak se otočila k nám.
„Takže, zde máte ovládací panel,“ ukázala na modrou obrazovku kousek od skleněného poklopu.
„Displej je dotykový a vcelku přehledný, velmi jednoduše se ovládá. Nastavení má tři různé fáze, které jsou odděleny barevně. V modrém nastavení navolíte počet dětí uvnitř a jejich celkovou hmotnost. Tahle pračka je jen pro jednoho, takže stačí, když víte, kolik přibližně vaše dítě váží.“
„Dvacet pět kilo,“ napověděl jsem. Paní Irena namačkala synovu hmotnost a pokračovala. Obrazovka zežloutla.
„Dobře, tak dál. V dalším, žlutém nastavení si zvolíte množství vody a druh mycího prostředku, ve kterém chcete dítě prát. Všimněte si prosím, že na skle poklopu každé pračky máte rysky s čísly. To je množství vody v litrech, které si podle potřeby nastavíte zde,“ ukázala na příslušný číselník na displeji, kde svítila tlačítka plus a mínus s cifrou uprostřed.
„Minimální množství je pět litrů, ale jak vidíte, to je jen pár centimetrů nad dno bubnu, takže klidně můžeme pro začátek nastavit patnáct, to by mělo stačit,“ vykládala dál paní Irena a ukázala na rysku. Podle ní to vypadalo, že patnáct litrů vody bude mít Pavel namočená záda a hlavu, ale i když by při praní zůstal vzhůru nohama, tak pořád bude moci dýchat. Teď šlo v prvé řadě o to, aby si vůbec zvyknul na samotné praní a teprve potom bychom řešili, jak ho vyprat celého.
„Říkala jste, že se tam nastavuje počet dětí, kolik se jich tam dá vložit nejvíc?“ zeptal jsem se.
„Tak do těch největších praček, co tu máme, se dá dát až osm čtyřletých dětí, samozřejmě záleží na jejich výšce a váze. Pokud už jsou starší, tak se mohou prát třeba po třech. U každé pračky je to ovšem jiné a její kapacita je vyznačena na displeji,“ odpověděla paní Irena. Pak otevřela poklop a zkontrolovala Pavla.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se ho.
„Ano, jsem. Kdy už se budu prát?“ zeptal se Pavlík.
„Neboj už brzy, jen mámě a tátovi ukážu, jak se nastavuje tvé mytí, abys byl hezky čistý,“ odvětila mu paní Irena, zase poklop zavřela a vrátila se k ovládacímu displeji.
„Dále tedy nastavíme druh a množství mycího prostředku. Všechny mají atest ministerstva zdravotnictví a vyrábějí je přední výrobci dětských mýdel a šamponů. Jsou tu všechny popsané a podle čísel poznáte, jak moc jsou pěnivé a účinné. Pro běžné mytí stačí číslo jedna, pro extra odolnou špínu můžete použít až číslo pět s peelingovým efektem. Holčičkám s dlouhými vlásky do praní přidáváme i kondicionér, ten se připouští do vody až ke konci praní, podobně jako aviváž. Pavlík by potřeboval šampon číslo pět, ale ten hodně pění, takže pro začátek bych mu dala dvojku a postupně můžeme přidávat silnější prostředky.
„V tomhle si necháme poradit, ale Pavlík má ve vaně rád hodně pěny, takže klidně pak přidáme,“ souhlasila Alena. Paní Irena mezitím přepnula displej a ten zežloutnul. Objevila se tam řada sloupců s posuvníky a čísly.
„V posledním, žlutém nastavení se nastavuje samotný program praní. První sloupec představuje otáčky bubnu za minutu. Minimální rychlost je dvacet, maximální je dvě stě čtyřicet. To už je pro velmi zkušené a odolné děti, což nás zatím nemusí zajímat.“ V duchu jsem si to přepočítal. Čtyři otáčky za sekundu byly až neuvěřitelné. Pak jsem si vzpomněl na očistu Šárky, když jsme tu byli posledně. Její táta jí nastavil zhruba sto osmdesát za minutu a to už bylo tak rychlé, že jsme z ní viděli jen šmouhu. Neuměl jsem si představit ještě vyšší rychlost.
Paní Irena pokračovala v instruktáži: „V druhém sloupci nastavujete délku otáček, čili dobu, po kterou se bude buben točit, než přijde pauza. Délku pauzy si pak nastavíte ve třetím sloupci. Toto celé představuje jeden celý prací cyklus. Poslední čtvrtý sloupec ukazuje délku celého cyklu.“ Pak ukázala na řadu záložek za sloupci. „Každá záložka představuje jeden cyklus, jejich aktivováním si jich navolíte kolik budete chtít a u každé si můžete nastavit jiné parametry mytí, včetně různých mycích prostředků a množství vody. Takže vaše dítě se může prát třeba jen deset minut, nebo také deset hodin, prostě podle chuti a potřeby.“
S Alenou jsme hltali každé její slovo. Zdálo se neuvěřitelné, že na tomto vcelku jednoduchém ovládacím displeji můžeme nastavit celý program praní našeho Pavlíka a pak se jen dívat, jak si s ním pračka poradí úplně sama. Pavel seděl v bubnu a ani nedutal. Občas si hrál s želvičkou, ale většinou se skrz sklo díval na nás, jak se učíme s pračkou zacházet. V duchu se mi náhle začalo ozývat „Welcome my son, welcome to machine.“ Miluju Pink Floydy.
„Další důležitá věc,“ pokračovala paní Irena a ukázala na dvě barevná tlačítka vedle panelu. „Červený spínač vpravo od displeje vypíná pračku, aktivuje rychlé vypouštění vody a okamžitě odemyká poklop, bez ohledu na to, jaký program zrovna běží. První stisknutí program jen pozastaví, třeba jen na krátký oddych nebo aplikaci dávky mýdla navíc, druhé ukončí a vynuluje všechny nastavené programy. Ten modrý spínač vlevo můžete stisknout, pokud se buben zastaví a dítě bude zrovna hlavičkou pod hladinou. Při malém množství vody, jako jsme teď nastavili, je to zbytečné, ale hodí se to, když bude hladina někam do poloviny bubnu a měli byste nastavenou pauzu na víc než půl minuty, třeba při namáčecím programu. Tímhle spínačem bubnem můžete otočit tak, aby měl pusu nad hladinou.“
„No vida, to mi posledně Jirka neřekl,“ otočil jsem se k Šárčiným rodičům u sousední pračky. Jirka mi věnoval omluvný úsměv.
„Přece vám nebudu říkat všechno najednou, musel jsem něco nechat na paní Ireně,“ řekl. „Pro Šárku jsme to použili tak dvakrát, pak už musela sama zadržet dech a vidíte, jak se to naučila,“ dodal a ukázal na dcerku. Šárka se uvnitř točila dost rychle na to, abychom viděli, že na nádech nemá nejmenší šanci, dokud se s ní buben zase nezastaví. Vody kolem ní bylo tolik, že při další pauze jí nahoře zbývalo jen nějakých patnáct nebo dvacet čísel. Z absence pěny jsme poznali, že je v poslední fázi praní a teď už ji pračka jen oplachuje od zbytků mýdla.
„Tak, to je zhruba všechno, co se týká nastavování programu praní. Teď už je to čistě jen na vás, jak svého syna budete prát,“ usmála se na nás. „A abych nezapomněla, pokud by se vám zdálo, že pro něj budete potřebovat více šamponu, není problém si zakoupit láhev navíc, kterou aplikujete přímo do bubnu po jednom stisknutí červeného nouzového spínače. Jakmile poklop zavřete, pračka se opět sama rozběhne. Je vám vše jasné, nebo byste se chtěli na něco zeptat?“
„Chtěla jsem se zeptat, ty programy jdou měnit i za chodu, nebo jen na začátku praní?“ zeptala se Alena.
„Samozřejmě se to dá i během praní, pokud se vám zdá, že Pavlík bude potřebovat delší očistu, tak mu můžete pár programů navíc přidat i za chodu. Záložky se odbarvují podle toho, který program zrovna běží, takže ty, co nezešedly, můžete během praní klidně upravovat, nebo přidat další. Úplně nad nimi se ukazuje čas do konce celého praní,“ odpověděla jí paní Irena. „Tak, pračku nastavenou máme, tímhle se spouští praní vašeho dítěte a to už nechám na vás,“ pokynula nám a ukázala na zelené tlačítko pod panelem.
Váhavě jsem přistoupil blíž. Podíval jsem se do pračky na Pavla, který mačkal želvičce hlavu a tvářil se…že by natěšeně? I přes strach v jeho tváři mu bylo na očích poznat, že se i tak trochu těší na toto dobrodružství, které nikdy předtím nezažil. I jeho pindík mu pořád stál, což značilo, že je vzrušený, i když vlastně nevěděl proč. Ale my jsme to věděli. Chystali jsme se poprvé našeho syna vyprat v pračce, jako by nebyl víc, než jen obyčejné prádlo, kus oblečení, košile, která se ušpinila a nikomu se nechce drhnout jí v ruce. Přesně tak jsme teď brali Pavlíka, jako kus prádla. Pak jsem se rozhlédl. Hukot praček a šplouchání vody v nich kolem nás napovídaly, že všude se děti jen čistí a perou jako kusy prádla a že je to zde naprosto běžná věc. Jirka a Petra vedle nás zrovna vyndávali čerstvě vypranou Šárku z toho ohromného stroje a i teď se smála, stejně jako minule. Odevzdaně jsem stočil pohled na svou ženu.
„No jen si to zapni, vidím, jak se na to celou dobu těšíš,“ zasmála se. Jako v transu jsem pozoroval, jak se můj ukazovák přibližuje k onomu zelenému spínači, až se mi ho konečně povedlo stisknout. Už nebylo cesty zpět. Odkudsi z hloubi pračky se začalo ozývat šumění vody a rázem byl Pavlík krátce osprchován čistou vodou.
„Není ta voda studená?“ zeptala se Alena.
„Žádný strach, ve všech pračkách je stabilní teplota vody šestatřicet stupňů. To je jediná věc, kterou tu nelze nastavit,“ uklidnila jí paní Irena a spolu s námi sledovala, jak hladina vody v pračce stoupá, až na určených patnáct litrů vody. Když se konečně její přítok zastavil, Pavlík byl celý mokrý, ale pod hladinou měl jen zadek a jinak nic.
„To jsme té vody opravdu mohli dát víc,“ slyšel jsem jako ve snách Alenu.
„To nevadí, rovnou si můžete vyzkoušet změnu programu,“ usmála se paní Irena. Mezitím se pračka dala do chodu a pro Pavlíka začalo pravé, nefalšované praní. Bez jakéhokoliv varování se s ním buben roztočil, sice velmi pomalu, nastavili jsme mu třicet otáček za minutu, ale praní to bylo. Co chvíli ho pračka namočila ve vodě a zase nechala nahoře okapat. Pořád jsme na to zírali jako na zjevení. Vidět v pračce cizí děti bylo něco úplně jiného, než pozorovat vlastního syna, jak s ním nějaký neživý stroj točí dokola a máchá ho v louži vody. Hledal jsem sebemenší náznak, jestli Pavlíkovi není nějak špatně, ale zatím to vypadalo, že to bere jen jako další atrakci na pouti nebo v aquaparku. Chvilku svíral gumovou želvu, pak ji zase pustil a pozoroval, jak se točí spolu s ním. Kousek od naší pračky se zastavila Šárka a bylo vidět, jak ráda by se na Pavlíka také dívala.
„Pojď se taky podívat na toho našeho špindíru, když se on mohl dívat na tebe,“ přizvala ji Alena.
Šárka se rozzářila a přihopkala ke sklu. Byla ještě nahá a celá jakoby svítila čistotou. Bylo znát, že jí rodiče nastavili důkladný prací program, krásně voněla po šampónu. Podobně jako když prádlo voní po aviváži.
„Jak se jmenuje?“ zašvitořila.
„Pavel,“ odpověděl jsem.
„Je pěkně špinavý, ale to se určitě vypere,“ poznamenala věcně. Pračka mezitím s Pavlíkem točila přesně podle navoleného programu, deset sekund na jednu stranu, pak pět sekund pauza a zase deset sekund na druhou stranu v železně pravidelném rytmu. Ale pořád se mu omývala jen zadní část těla, špína vpředu byla netknutá. Jen šulínek mu pořád stál, což Šárce neušlo. Vždycky když se buben zastavil, sklouzla očima mezi Pavlovy nohy a pak teprve na zbytek těla. Stejně jako on se opřela rukama o sklo, aby jí náhodou něco neuniklo a viděla vše.
„Takhle to nejde, musíme mu nastavit víc vody,“ rozhodl jsem a podle návodu paní Ireny jsem v dalším cyklu nastavil hladinu vody tak, aby byla alespoň do jedné třetiny bubnu. Nebylo to zrovna málo, ale modrý spínač to jistil – když by pračka Pavlíka zastavila hlavou pod vodou, mohli bychom ho zase narovnat. Po pár minutách to v pračce cvaklo a voda ve chvilce odtekla. Hned na to se aktivoval druhý mnou upravený cyklus. Vody bylo podstatně více, i Pavel na chvilku přestal koukat na Šárku a zíral, kam až bude hladina stoupat. Došlo mi, že jinak to vidíme my zvenku a jinak to musí vidět on, když je uvnitř uvězněný a bezmocný. Tentokrát už byl ponořený skoro celý, hladina mu dosahovala až ke krku. Nevěděl jsem, jak mu naznačit, že tentokrát už bude muset správně dýchat, ale Šárka byla zkušená. Chytla se za nos a jasně mu ukázala, že musí udělat totéž, aby mu voda nenatekla do nosu. Voda se zastavila a nahradil ji narůžovělý mycí šampon. Pavel si k němu zvědavě přivoněl. Asi byl spokojen, protože přivřel slastně oči, jako když doma na zahrádce čichá ke květinám. Buben se s ním opět roztočil, tentokrát o něco rychleji, pro druhý cyklus jsme mu nastavili padesát otáček za minutu. Teď už to nebyl žádný nácvik, teď už to bylo regulérní praní a máchání. Bylo to stejné, jako když jsme posledně pozorovali Šárku. Nejdřív se z vody vynořila Pavlíkova hlava a pak zbytek těla, aby vzápětí zase byl skoro celý ponořen pod hladinu. Když se s ním buben na chvilku zastavil, zrovna se povedlo, že měl celou hlavu pod vodou a bezmocně kopal nohama ve vzduchu. Alena hned přiskočila a stiskla modré tlačítko. Buben se začal pomalu otáčet a Pavlík měl hlavu zase nahoře. Jen co se stihnul vydýchat, pračka ho roztočila zase opačně, zadečkem napřed. Teprve teď se z něj špína pomalu splachovala, ale pořád nám to přišlo málo. Naše skeptické pohledy zachytila paní Irena.
„Chcete si vyzkoušet aplikaci zvláštní dávky mycího gelu?“ nabídla nám.
„Zkusíme to,“ odpověděla jí Alena a vzala si od ní láhev mycího přípravku. Počkal jsem, až bude Pavel na suchu, abychom nevypouštěli vodu zbytečně před koncem cyklu a pak stisknul červené tlačítko s nápisem STOP. Cvaknutí napovědělo, že poklop je odjištěn a lze ho otevřít.
„Tak jaké to je?“ zeptala se Pavla Alena.
„Nevím, takové zvláštní,“ řekl Pavel.
„Není ti špatně?“ zeptal jsem se.
„Ani ne,“ hlesl.
„Takže budeme pokračovat, ano? Nemusíš se bát, když budeš mít hlavu pod vodou, tak s tebou pootočíme, abys ses neutopil,“ uklidňoval jsem ho.
„Hmm, to nemusíš, už vím, jak zadržet dech“ zahučel Pavel. Koneckonců, proč to nezkusit? Alena ho celého pokropila šamponem z láhve, řekla „Budeš tu teď mít víc pěny,“ a zabouchla poklop. Pračka se opět rozhučela a znovu začala našeho Pavlíka máchat. Jakmile hladina vody stoupla na požadovanou úroveň, buben se i s Pavlem roztočil a pěna ho obklopila ze všech stran. Tento cyklus jsme mu nastavili extra dlouhý, aby dávka šamponu splnila svůj účel, takže místo deseti vteřin otáček s ním pračka otáčela dobré dvě minuty, dokud se na pár sekund nezastavila. Bohužel v tom množství pěny jsme nějak nepostřehli, jestli se náhodou nezastavil hlavou dolů, takže jsme museli doufat, že to opravdu zvládne, pokud se tak skutečně stane. Bylo to stejně neuvěřitelné, kdyby byl člověk neznalý situace, myslel by si, že v pračce pereme nějaké extra špinavé prádlo a zatím se někde v tom množství pěny a vody pral náš syn. Tak nějak jsem čekal, jestli náhodou nebude ťukat na sklo, že už chce ven, ale místo toho se u skla míhala jen jeho gumová želva. Pak se k nám vrátila paní Irena a spolu s námi sledovala Pavlovu očistu.
„Vypadá to, že si zvyknul docela rychle, že? Myslím, že napříště už tu klícku můžeme nechat schovanou,“ podotkla a já se ženou jsme souhlasně přikývli.
„Jestli vám mohu poradit, po skončení tohoto mycího programu byste ho měli dát ještě do veliké pračky, aby jeho adaptace byla co nejúčinnější. Napříště už se nebude bát ničeho,“ řekla.
„Dobře, to není špatný nápad,“ odpověděla Alena, „a o kolik si za to připlatíme?“
„Nebudete platit nic, berte to jako bonus pro nové zákazníky,“ usmála se paní Irena. S tím nešlo než souhlasit, jen jsme doufali, že Pavlík nebude ze svého prvního praní příliš unavený. Podle displeje měl právě přijít poslední oplachovací cyklus a pračka akorát vypouštěla zbytky mýdlové vody. Pavel seděl v bubnu takřka netečně, rukama si objímal nohy a trpělivě čekal, až se vnitřek naplní čistou vodou. Opravdu to vypadalo, jakoby svůj úděl přijal po chlapsku, i když mu stejně nic jiného nezbývalo. Jedné věci navíc jsem si všiml – jeho malý lulánek byl napůl ztopořený a ohrnutá předkožka odhalovala růžový žalud. Ukázal jsem to manželce.
„Ty myslíš, že to on sám…?“ vydechla Alena.
„Kdepak, to se klukům stává při praní, způsobují to proudy vody v bubnu, usnadňuje to mytí intimních partií,“ otočila se k nám paní Irena, která si všimla Alenina úžasu. Pavlův pindík byl právě oplachován průzračně čistou vodou, stejně jako Pavel sám. Pračka s ním otáčela stále dokola a dokola dobré dvě minuty. Pak se s ním buben na chvilku zastavil – zrovna hlavou dolů – a než jsme stihli stisknout tlačítko pro jeho pootočení, roztočil se zase na opačnou stranu.
„Stejně se mi zdá ještě trochu špinavý, co myslíš?“ pronesla Alena s pohledem do útrob pračky.
„Jo, asi bude potřebovat další cyklus,“ přikývl jsem a hledal na Pavlově těle sebemenší známky špíny. Nevadilo, že jsem nic nenašel, prostě to potřeboval. Konečně odtekla i máchací voda a Pavlík byl najednou na suchu. V zámku poklopu to cvaklo a displej nám sdělil, že je naše dítě připraveno k převzetí. Za pomoci paní Ireny jsme otevřeli poklop.
„Vyndejte mu nejdřív nohy, byl uvnitř skrčený dlouhou dobu, takže je hned asi nenarovná,“ poradila nám. Měla pravdu, Pavel své nohy narovnával velmi pomalu a občas u toho bolestí syknul. Jinak to ale nevypadalo, že by mu něco bylo.
„Tak co, jak sis užil svoje první praní?“ zeptal jsem se ho, když si konečně stoupnul na zem.
„No, není to tak hrozný, čekal jsem to horší,“ řekl po chvilce přemýšlení.
„To je dobře, protože nám se ještě nezdáš moc čistý,“ odpověděla Alena, „takže tě dáme ještě vyprat sem,“ ukázala na pračku hned vedle, ze které předtím rodiče vytáhli dočista vypranou Šárku. I Pavel byl krásně čistý, ale to teď nebylo důležité.
„Tady předtím byla ta malá holka, ne?“ vzpomněl si Pavel a bázlivě zkoumal velikost bubnu.
„Správně, když to zvládla Šárka, zvládneš to i ty. Dokud tu jsme a je to zadarmo, naučíš se koupat se i tady,“ odpověděl jsem.
„Koupat nebo prát?“ chytil se hned Pavel.
„Ode dneška to bude nastejno,“ odtušil jsem a popostrčil ho k tomu ohromnému mycímu stroji. Pavlovi jakoby se nejdřív nechtělo, už to vypadalo, že mu budeme muset pomoci, ale nakonec odevzdaně vzdychnul a vlezl dovnitř. My s Alenou jsme zatím nastavovali program dalšího mytí. Jako bychom začali myslet jinak. Prostě jsme nastavovali různé cykly Pavlova praní, jako jsme nastavovali praní prádla v pračce u nás doma. Vzhledem k tomu, že všechno zde bylo určeno pro čištění dětí, nemuseli jsme řešit, jestli je nějaká tkanina citlivá. Teplota byla stabilně nastavená na 35°C a odstřeďování pračka neuměla vůbec, takže šlo jen o to, kolik vody do bubnu přiteče a v jakém šamponu a jak dlouho se uvnitř bude Pavlík točit. Musím říct, že se mi to začalo docela líbit a kdybych mohl, tak bych mu nejraději nastavil cykly na celý den. Pavel seděl v bubnu v tureckém sedu a sledoval nás, jak se s Alenou domlouváme, co pro něj bude nejlepší. Lulana měl opět v původním stavu, tedy měkkého a volně ležícího na malém pytlíku, s předkožkou přetaženou přes žalud. Konečně jsme nastavili celý program Pavlova praní a mohlo se začít.
„Tak, jsi připraven?“ zeptal jsem se ho. Pavlík jen kývnul; už věděl, že nemá na vybranou a musí se podvolit. Zavřel jsem poklop od pračky, stisknul START a nechal ji, ať udělá svou práci. Bez jediného zaváhání se zhostila svého úkolu. Hučení vody prozrazovalo, že se kdesi uvnitř otevřel ventil, který našeho syna vzápětí začal skrápět čistou vodou. Její hladina stoupala, dokud nebyla asi tak ve třetině bubnu a Pavel si musel kleknout, aby nad ní udržel hlavu. Pak se buben roztočil. Bylo to úplně něco jiného, než v malé pračce. S otevřenými ústy jsme s Alenou zírali, jak si voda s Pavlem pohrává, jako by byl hadrová panenka, zatímco on se snažil s ní bojovat a zůstat nahoře. Jenže v běžící pračce žádné nahoře nebylo. Voda se uvnitř neustále převalovala a Pavel byl nemilosrdně máchán úplně stejně jako Šárka před ním, jako když do prázdné pračky vhodíte ponožku. Po pár pauzách a změnách směru otáček se Pavel konečně pračce podvolil. Prostě jen čekal, až se buben na chvilku zastaví a on mohl vyplavat nad hladinu za vzduchem.
„Tak vidíš, že to zvládá,“ promluvil jsem konečně a Alena přikývla. Program se změnil. Pračka do bubnu připustila opět trochu vody a tentokrát i mycí gel. Hladina už sahala někam do poloviny a Pavel měl co dělat, aby nad ní udržel hlavu. Pračka opět pokračovala v jeho praní a postupem času vše uvnitř pokryla pěna. Otáčky byly zatím nízké, nějakých čtyřicet za minutu a spolu s nimi jsme mohli v pravidelných intervalech sledovat Pavlovo tělo, jak se mihne v pěně na hladině. Zajímavé bylo, že se pokaždé vynořil jinde. Někdy byl úplně u samého okraje bubnu, někdy skoro uprostřed. Při každém vynoření byl krásně vidět jeho pěnou pokrytý zadeček, břicho nebo hlava, za kterou následovalo to ostatní. Jen při pauzách se vynořil z pěnivé vody a nasával vzduch do plic. Podle všeho se s tím vším ale smířil, dokonce jsme v jeho tváři zahlédli úsměv. Při další pauze, než s ním pračka začala točit opačně, se přiblížil ke sklu a koukal na nás. Okamžitě jsme si skrz průzor všimli, že bimbase má opět ztopořeného a předkožku ohrnutou. Několik dalších minut ho pračka prala při vyšších otáčkách, na displeji svítilo číslo 60, takže se nad hladinou míhal o něco rychleji. Nejčastěji jsme z něj viděli záda, zadek a nohy, jen jednou za čas se otočil, aby nad hladinou popadnul dech. Vypadalo to, že si na praní v pračce velmi rychle zvyknul, na což jsme s Alenou užasle hleděli.
Trvalo to další půl hodinu, než byl Pavel dokonale vyprán v pěnivé vodě a pračka vyprázdnila buben. Náš syn seděl na jeho dně, celý od pěny a usmíval se na nás. Asi se už těšil, že půjde ven, ale ještě muselo přijít máchání. Buben se překvapivě rychle naplnil čistou vodou a naše sedmileté „prádlo“ bylo dalších patnáct minut oplachováno od mýdla a pěny. Rychlost tentokrát stoupla na 150 a při dvou a půl otáčkách za sekundu už se Pavlík za sklem jen míhal, že z něj byl vidět jen rozmazaná šmouha. I tak se s ním buben občas zastavil, ale tentokrát už jen na malou chvilku. Jinak byl takřka nepřetržitě máchán, dokud to v pračce opět necvaklo a voda začala ubývat. Když odtekla poslední kapka a v bubnu kromě prádla – Pavlíka nebylo nic jiného, pračka s ním začala pomalu otáčet a podle zvuku, který vydávala jsme usoudili, že se kdesi uvnitř sepnul fén, který ho dosucha sušil. Po nějakých pěti minutách cvaknul poklop a paní Irena nám ukázala, jak se otevírá poklop u takhle veliké pračky. Pavlík ležel na dně bubnu, dočista vypraný a krásně suchý, ale vůbec nejevil zájem se zvednout a vylézt. Musel jsem mu pomoci. Až venku na lavičce se trochu vzpamatoval.
„Tak jak se ti líbilo první praní v pračce?“ zeptala se ho s úsměvem paní Irena.
„Nevím, asi jo,“ odpověděl malátně a přitom si oblékal čisté oblečení. Rozloučili jsme se a zamířili k východu.
Pavlík se ještě naposledy rozhlédl a sledoval spuštěné pračky kolem nás. Pokud se v nich nemíhala jen pěna, bylo uvnitř vidět peroucí se děcka, většinou po jednom, ale někde byly i dvě děti, asi aby rodiče ušetřili. I já se ještě zastavil a potěšil oko. Cestou domů se nám auto naplnilo příjemnou vůní čerstvě vypraného dítěte. Pavel cestou domů mlčel a my jsme ho nechali, aby se s tou novou zkušeností vyrovnal po svém. Teprve až doma se nás nenápadně zeptal, kdy ho do čistírny vezmeme znovu.
Já jsem se jen tajemně usmál a v duchu jsem vzpomínal na zajímavý výjev, který se nám naskytl chvilku před tím, než jsme za sebou zavřeli dveře – do pračky s asi dvoumetrovým bubnem zrovna lezli za dozoru rodičů kluk s holkou, oba byli v pubertálním věku a kluk byl evidentně vzrušený. Jeho nádobíčko bylo větší než mnohý dospělý chlap a stál mu, tvrdý jako skála. Jakmile za nimi jejich rodiče zavřeli poklop, dívka se k němu přitiskla a jejich ústa se spojila ve vášnivém polibku…
© Laundry Boy, , Září 2020
