Wash a kid

[LaundryBoy]

Wash a kid

Občas jsme si se ženou říkali, jestli vůbec vychováváme dítě. Někdy jako by to nebyl kluk, ale čuně, který se umaže při každé příležitosti, od jídla až po vycházku v lese. Dokud byl v batolecím věku, brali jsme to prostě jako fakt, ale postupem času jakoby nám to dělal naschvál. S každým vyválením se v kdejaké louži nebo bahně se poťouchle smál a čekal, co my na to. Humánní tresty už nám došly a fyzickým jsme se snažili vyhýbat.
„Pavle, uvědom si, že brzo půjdeš do školy, tam děti chodí čisté a byl bys jen všem pro smích,“ domlouval jsem mu já i má žena Alena, ale jako by z nás měl jen srandu.
Šance na spásu přišla pár měsíců před jeho nástupem do první třídy. To už jsme byli oba na pokraji svých psychických sil a hledali jsme všechny možné způsoby, jako ho naučit čistotě. Dětská lékařka nám poradila, ať si na internetu najdeme heslo Wash-a-kid s.r.o. Že víc nám říct nemůže, ale prý mnoho dětí tam přivedli k poslušnosti nějakou nenásilnou metodou.
Hned v první minutě googlení mi počítač ukázal přesně to, co měla doktorka na mysli. Měl to být jakýsi podnik pro očistu a výchovu dětí. Nic konkrétního na svých stránkách neměli, ale slibovali až 95% úspěšnost svého výchovného programu a recenze zákazníků – rodičů taky hovořily slibně. Většina z nich básnila o tom, že jejich dítě se nerado koupalo, nebo bylo jako to naše – věčně věků špinavé a ve Wash-a-Kid ho konečně napravili.
„Tak podívat a zeptat se tam můžeme, za to nic nedáme,“ řekla Alena a já souhlasil. Stačil jeden telefon, abychom si domluvili první návštěvu. Malého jsme zatím dali k manželčiným rodičům, bylo nutné, aby neměl ani tušení, co pro něj chystáme. Přiznám se, že ani my jsme neměli tušení, co se tam bude dít a chtěli jsme to nejdřív okouknout sami. Firma sídlila v nové čtyřpatrové budově na místě, kde kdysi stávala stará elektrárna. V čisté a běloskvoucí recepci nás přivítala vedoucí, asi čtyřicetiletá blondýna a představila se jako Irena. V příjemné místnosti s křesílky, konferenčním stolkem a kávou jsme se hned pro začátek dozvěděli, že vše, co zde uvidíme, podléhá zákonu o ochraně osobních údajů a že o tom nesmíme nikde hovořit. Dále se nás zeptala, jaký že to problém máme s dítětem, takže dobrou čtvrthodinku musela poslouchat naše nářky na věčně špinavé a nezvedené předškolní dítě, se kterým se už nikdo nechce drhnout.
„No, pro vašeho syna bude potřeba delší péče, protože očividně nemá problém s koupáním, jako spíš se správnou kázní. Tu u nás umíme řešit pomocí studu a odevzdanosti,“ řekla paní Irena.
„On nemá problém s koupáním, ale dělá při tom hrozný binec, cáká vodu kolem sebe a tak podobně,“ přikývnul jsem.
„A jak to tedy u vás léčíte?“ zeptala se Alena.
„Jednoduše děti koupáme tady, ale ne úplně tak, jak jsou zvyklé z domova. K jejich mytí používáme stroje – pračky nebo myčky – chcete-li.“ Vyvalil jsem oči.
„Myčky? Jako jsou třeba na auta? A pračky na prádlo, nebo jak tomu máme rozumět?“
„Přesně tak,“ přitakala paní Irena, „nesmíte si ovšem představovat myčku aut, jakou najdete na benzínce a pračku, jakou máte doma v koupelně. Té je to podobné jen vzdáleně. Dítě je uvnitř v naprostém bezpečí a není vystaveno žádné hrozbě v podobě utopení či jakéhokoliv dalšího úrazu. Jde tu o to, že po dobu své očisty je s ním zdánlivě zacházeno jako s obyčejnou věcí a na psychiku dítěte to má velmi úspěšný výchovný účinek.“
„O tom už jsem něco slyšela, dávat dítě do pračky a prát jako prádlo, ale moc se mi nechtělo věřit tomu, že by to tak někdo praktikoval, není to nebezpečné?“ zeptala se Alena.
„Vůbec ne, naše mycí stroje jsou speciálně vyráběné pro tento účel a mají širokou škálu bezpečnostních prvků, které zabraňují jakémukoliv poranění. Za pět let naší působnosti se nám tu ani jednou nestalo, že by nějaké dítě přišlo k úhoně. Věřili byste, že tento nápad jako první před lety aplikovali v Norsku? Tam to dokonce propagoval ten jejich úřad pro ochranu dětí, když se úředníkům zdálo, že rodiče své děti příliš osahávají při koupeli. Tam je to samozřejmě extrémní případ, u nás je očista dítěte plně v režii jeho rodičů nebo někoho, koho rodiče určí, že sem s dítětem bude docházet,“ vysvětlila paní Irena.
„A myslíte, že byste tu našeho Pavlíka mohli napravit?“ vyptávala se dál Alena.
„Tak na sto procent vám to neslíbí nikdo, ale všichni rodiče od nás odcházejí spokojení, a i kdyby se jejich dítě nepolepšilo, tak se k nám rádi vracejí, protože mají o jednu koupací starost méně, odpověděla paní Irena. „Obecně řečeno, když se nám vašeho syna nepovede napravit, o čemž pochybuji, můžete ho k nám dál vodit a koupat ho zde.“
„Pořád si to nějak neumím představit,“ zapřemýšlel jsem nahlas. Paní Irena přikývla.
„Je mi to jasné, proto vás po našem areálu pro začátek provedu, a pokud se vám u nás bude líbit, pro příště budete mít přidělenou osobní asistentku, která vás i vašeho syna provede celou jeho očistou. Většina rodičů je tu na začátku zmatena a málokdo hned ví, do čeho své dítě posílá.“
„A jak asi musí být zmatené ty děti,“ usmál jsem se.
„No, děti mohou být zmatené, ale na nich ta zodpovědnost neleží, že ano, důležité je, aby vy jste viděli, co se zde bude dít,“ odpověděla paní Irena. „Jestli chcete, můžeme začít s prohlídkou areálu a další otázky vám odpovím během ní.“
Prošli jsme recepcí do dveří vyplněných matným sklem. Za nimi se rozkládala dlouhá místnost s měkký kobercem a úzkými kovovými skříňkami po stranách. Většina z nich byla zavřená, jen pár bylo otevřených a prázdných a u dvou byli rodiče s dětmi a pomáhaly jim z jejich svršků. Dívce i klukovi mohlo být něco kolem devíti let, a jak jsem si mohl všimnout, netvářili se nijak zvlášť nadšeně. Chlapec se snažil otáčet ke všem zády a dívka schovávala obličej za své dlouhé blonďaté vlásky, které jí sahaly skoro až na zadeček.
„Á tady máme zrovna naše věrné zákazníky,“ řekla paní Irena, jakmile si jich všimla. „Byli byste ochotni ukázat našim novým zákazníkům, jak to zde chodí?“ zeptala se jich. Nastalo hromadné představování a potřásání rukama, protože oba páry byli velmi vstřícní k ukázce očisty svých dětí. Dívka se jmenovala Barbora a rodiče byli Martin a Jana Fišerovi. Kluk se jmenoval Daniel a rodiče Klára a Roman Knappovi. Hned jak je nám předvedli, kde všude jsou umazaní, všimnul jsem si, že jsou to ještě úplná holátka, mezi nožkami neměli jediný chloupek.
Obě rodiny se odebraly do dveří na konci šatny a my s paní Irenou jsme je následovali, hned jak nám do rukou vtiskla návleky na boty. To, co jsme za nimi spatřili, bylo něco…něco neuvěřitelného. Prostor za nimi by si co do velikosti nic nezadal s třípatrovým patrovým nákupním centrem. Světlo sem dopadalo prosklenou střechou a zde v přízemí ho doplňovaly teplé zářivky.
Než jsem se stačil pořádně rozhlédnout, do nosu mě udeřila velmi zvláštní, ale příjemná vůně. Lehce jsem zavětřil, což paní Ireně neušlo.
„To, co cítíte, jsou mycí prostředky, které pro čistírny dětí vyvinula společnost Johnson & Johnson. Jsou speciálně upravené pro efektivní mytí i těch nejmenších dětí, nedráždí jejich pokožku, oči ani jiné sliznice.“
Další vjem byly zvuky. Monotónní hučení vydávaly stroje, rozsazené kolem stěn ohromné haly. Teprve až když jsem se zaposlouchal, dovedl jsem rozlišit jednotlivé stroje v chodu. Jakkoliv nás chtěla paní Irena ujistit, že se zde nejedná o pračky v pravém slova smyslu, uviděli jsme, že se právě o pračky v pravém slova smyslu jedná. Co do vzhledu se dost podobaly naší pračce prádla, jen jejich velikost mne ohromila. Jenom ty nejmenší byly dobrého půl druhého metru široké a vysoké asi dva metry. Zato ty největší byly široké i tři metry a mohl jsem se jen domýšlet, že část je ukryta pod úrovní podlahy. Další šok nastal, když jsem se důkladněji zadíval na pračku nejblíže k nám. Byla to jedna z těch menších. Nejdřív mne zaujal obrovský prosklený poklop a hned poté situace za ním. Byl zavřený a voda uvnitř cákala a šplíchala úplně stejně, jako když manželka doma pere košile a trička. Když jsem ale přišel blíž, spatřil jsem uvnitř mladinké dětské tělíčko, unášené rotujícím bubnem a omývané mýdlovou vodou a trochou pěny. Že je to holčička, jsem poznal jen podle dlouhých vlásků, které jí při každé otáčce voda převalila přes obličej. Byla v bubnu skrčená tak těsně, že se podle všeho nemohla ani hnout. Hladina vody sahala kamsi do poloviny a děvčátko omývala v pravidelných intervalech, pokaždé když ji buben potopil. Otáčky nebyly moc rychlé, takže bylo vidět, jak se vždy snaží nadechnout, když mělo hlavičku nahoře. Po několika otáčkách se buben zastavil a dívka se uvnitř snažila rozkoukat.
„Zdravím,“ oslovil mě muž, který seděl na lavičce před pračkou.
„Dobrý den,“ odpověděl jsem na pozdrav, „to je vaše dcera?“
„Ano, to je Šárka a já jsem Jirka,“ podal mi ruku. „Dneska se nám ve školce obzvlášť ošklivě umazala, takže jsem jí musel nastavit delší program než obvykle. Jako na potvoru musela manželka na schůzi, tak jsem tu s malou sám. Vy tu taky máte dítě?“ zeptal se.
„Ještě ne, jsme tu s manželkou zatím jen na exkurzi, dalo by se říct, syn půjde v září do školy a něco jako hygiena mu nic neříká. Tak to chceme zkusit tady,“ vysvětlil jsem. „Kolik je té vaší?“
„Pět. Chodíme sem od jejích dvou let,“ řekl Jirka.
„A vůbec jste se nebáli, jestli se vám uvnitř neutopí? Víte, pro mě je to tady nový, nikdy by mě nenapadlo, že se dítě dá prát v pračce jako kus prádla,“ přiznal jsem.
„No to víte, že ze začátku si musela zvykat, méně vody, doslova jen pár čísel nad dnem, trochu pěny, pomalé otáčky a tak. Nejdřív se jí trochu točila hlava, párkrát si ublinkla, ale teď už to zvládá perfektně. Jen se podívejte,“ ukázal do pračky na peroucí se dceru. Šárka se teď točila opačným směrem, a co chvíli nad hladinu vykouknul její vyšpulený zadeček. Když se s ní po minutě buben zastavil, zůstala viset hlavou pod hladinou a tápala nožkami ve vzduchu. Přitom je nepatrně rozevřela a my jsme uviděli její úplně holou čurinku, po níž stékala voda a pěna.
„To je pohled, co? Takhle vydrží klidně minutu,“ usmál se Jirka.
„No to mě podržte, to ten náš asi nezvládne,“ utrousil jsem.
„Ale zvládne, všichni tady to dřív či později zvládnou. Je tady dobře vyškolený personál, od paní Ireny až po uklízečky, nemusíte se bát,“ uklidňoval mne Jirka. V tu chvíli se k nám připojila manželka. Pozdravila se s Jirkou a hned také začala vyzvídat.
„Co je to za mýdlo, ve kterém se pere?“ Docela brzo přijala skutečnost, že se zde děti nekoupou, ale perou. Bylo mi jasné, že jí informace o mýdle od paní Ireny nestačí a chce se dozvědět co nejvíc.
Je to speciální mycí gel, co pračky samy dávkují, ale když máte extra ušpiněné dítě jako je ta naše špindíra, tak vám rádi přidají dávku navíc. Pak ji přidáváte přímo do bubnu. V tu chvíli se buben zastavil a pěnivá voda začala odtékat. Šárka zůstala ležet na zádech a dívala se skrz sklo na nás. Když byla konečně na suchu, Jirka otevřel poklop a zblízka zkoumal, jestli její očista byla účinná.
„No jen se podívejte, bude potřebovat delší a důkladnější program, ve školce si na procházce sedla do nějakého sajrajtu a než jsme to stihli sundat a umýt, tak to na ní naschlo,“ ukázal na dceru. Šárčin zadeček i původně růžová pipinka opravdu jevily známky silného znečištění, které ani po takovémhle praní nechtělo dolů.
„Vidíš ten buben? Není kovový,“ ukázala Alena dovnitř. Měla pravdu, vnitřek pračky byl velmi měkký, nebyla to ani guma, spíš se to podobalo nafouknutému míči s výstupky, které jako v klasické pračce zajišťovaly správné víření a převalování jeho obsahu, nebo jako v případě Šárky, správnému uchycení, aby neklouzal.
„Tatí, já už chci ven!“ ozvalo se zevnitř.
„Ještě jsi špinavá, tak to musíš vydržet. Měla sis dávat větší pozor, kam si sedáš,“ odpověděl jí Jirka a pootočil buben tak, aby na nás vyšpulila prdelku. Pak vzal láhev s mycím gelem a celý zadeček jí s ním polil. Nezapomněl jí ani rozevřít čurinku a trochu nalil i na její růžovou dírku.
„To studí!“ zapištěla Šárka. Jirka jí věnoval jediný odmítavý pohled, jinak nic neřekl. Vypadalo to, jakoby jen naléval prací prostředek na špinavé prádlo. Nakonec mávnul rukou a gelem pokropil svou dcerku celou.
„Jistota je jistota,“ zabručel a pračku s namydlenou dcerou uvnitř zase zavřel. Překvapující bylo, že Šárka ani nezafňukala. Tvářila se…smířeně, dalo by se říct, že dokonce až odevzdaně. Jirka zatím nastavil na ovládacím panelu další prací program.
„Teď to bude o něco náročnější, ale nebojte, nebude to poprvé,“ řekl a stisknul „START“. Odkudsi z vnitřku pračky to začalo hučet, jak se začala plnit vodou. Šárka si uvnitř rozmazávala mycí gel po těle, kam jen dosáhla. Dokonce ještě více rozevřela nohy od sebe a vetřela si jej do své buclaté pipinky. Všimli jsme si, že jí díky tomu povyrostl poštěváček a vykukoval z jejích stydkých pysků.
„Můžu se podívat?“ zeptala se Alena a sáhla po vyprázdněné lahvi od gelu. Nabrala jeho zbytek na prst a zvědavě k němu přivoněla.
„Hmmm….nevoní to moc chemicky,“ řekla.
„Však to taky chemické není, dokonce je to i poživatelné. Schválně ochutnejte,“ odpověděl Jirka a sledoval Šárku, jestli jí hladina vody nepohltí příliš brzo, ještě než se začne točit. Alena si trochu gelu z prstu slízla. „Není to špatné,“ řekla a dala mi také ochutnat. Opravdu, nebýt toho, že to byl mycí gel, člověk by si to mohl splést se šťávou.
Šárku v pračce zatím voda pohltila skoro celou, vody bylo podstatně víc, než prve a dívka měla co dělat, aby udržela nos nad hladinou. Pak se buben plynule roztočil a Šárka se znovu začala prát. Otáčelo to s ní dokola a dokola popředu zhruba minutu, než se zase pomalu zastavila s hlavičkou nahoře. Celí na větvi jsme na to s manželkou zírali, dokud Alena nepromluvila.
„Je tam nějak pojištěné, aby se vždy zastavila s hlavou nahoře?“
„Pokud jsem mohl vypozorovat, tak ne, dítě se ale rychle naučí nadechovat se během otáček a šetřit se vzduchem. Ten je navíc dovnitř vháněn pořád čerstvý, aby se neudusilo“ odpověděl Jirka, zatímco Šárka se začala otáčet na druhou stranu. Při každé otáčce z vody nejprve vykoukla její frndička, pak zadeček, a za ním zbytek jejího tělíčka, dokud zase vše nezmizelo pod hladinou. V těch dvou nebo třech sekundách, co měla pusu nad hladinou, jsme si všimli, jak zalapala po dechu. Po další minutě se buben opět zastavil a tentokrát měla Šárka hlavu dole a nad hladinu vykukoval její zadeček. Opět trochu rozevřela nožky a vystavila všem na odiv svou prcinku od pěny. Bylo jasné, že pračce je úplně jedno, co nebo koho pere, jestli obyčejné prádlo nebo dítě. Princip byl úplně stejný. Při dalších otáčkách vpřed jsme si všimli něčeho nového. Šárčina mokrá pipinka již nebyla jen rozevřená, ale ještě ke všemu v ní brousil prst její majitelky.
„Co to dělá?“ podivila se Alena, „to v tomhle věku si už...ehm…dělá dobře?“
„To ne, jen jsem jí dal instrukce, aby si ji důkladně umyla od toho humusu, do kterého si sedla,“ zasmál se Jirka. Vážně to tak ale nevypadalo, jakmile Šárka zůstala viset hlavou dolů, její zarudlá pipinka prozrazovala, že už je docela slušně vzrušená a poštěváček jí od samého dráždění trčel vpřed. Ještě než s ní buben začal otáčet na druhou stranu, dokonce se jí několikrát sama od sebe sevřela a vytlačila tu trochu vody a pěny, která jí tam natekla.
Program se změnil a v pračce to cvaklo. Nejdřív vše vypadalo jako v normálu, ale po minutě otáček, kdy se měl buben zastavit, praní Šárky pokračovalo dál a dál. Vcelku se otáčela pět minut v kuse, pak měla asi půl minuty pauzu a pak s ní pračka točila pět minut opačně. V duchu jsem jí držel palce, aby na ty chvilky klidu měla štěstí a hlavičkou zůstala nahoře. I když ne vždy se jí to povedlo a občas jsme tu půl minutu mohli zkoumat holou pipinku od pěny. Tak to trvalo asi dvacet minut, dokud se znovu program nezměnil a Šárka se uvnitř začala otáčet o poznání rychleji. Voda a pěna už z ní ani nestékaly a celé její tělo jako by se změnilo v jednu velikou přepážku, kolem které voda jen protékala. Brzy bylo pěny tolik, že jsme Šárku skoro ztratili z očí, ale Jirka stisknul nějaký spínač na ovládacím panelu a celý vnitřek se rozsvítil jasným bílým světlem. Jinak se nezměnilo nic, Šárka se uvnitř bez přestání otáčela, pár minul pusou vpřed, pak jí pračka dala půl minuty na oddych a hned zase několik minut rychlých otáček na druhou stranu, až se její drobné tělíčko jen míhalo. Nicméně v těch chvilkách, kdy s ní buben netočil, bylo zřetelně poznat, že si rukou nepřestává drandit přeďulku. Zvlášť když jí měla vystrčenou nad hladinu, to jen čvachtalo. Celý proces Šárčina praní trval hodinu a půl, dokud jí neopláchla čistá voda a do bubnu místo ní začal proudit teplý vzduch. Když ji Jirka mohl konečně vyndat, byla krásně čistá a suchá. Dokonce vlásky měla jako hedvábí, hebké a lesklé.
„Tak se ukaž,“ řekl Jirka, když ji nahou posadil na lavičku. Šárka se usmála, poslušně roztáhla nožky, zvedla je a ukázala nám svou vypranou buchtičku. Měla jí dost zarudlou, i poštěváček byl docela nateklý, což značilo, že si ji intenzivně mydlila dost dlouho. Jinak ale byla celá čistá, takže prodloužený prací program splnil svůj účel.
„Jak se cítíš, není ti špatně?“ vyzvídala starostlivě Alena.
Malá se nejdřív podívala na tátu, jestli se jako může bavit s cizí paní a když na ni povzbudivě kývnul, zašvitořila:
„Je mi fajn, jen mám trochu hlad.“
„Není moc dobře dávat jim najíst před praním, lepší je to s prázdným žaludkem. Už s tím taky máme zkušenosti, viď, Šári?“ podotkl Jirka s úsměvem a začal ji oblékat do čistého prádla. Rozloučili jsme se s nimi a mezi ostatními pračkami jsme začali hledat Fišerovy a Knappovy. Po cestě jsme se blíže seznamovali s designem celé haly.
Z hlavní cesty lemované zábradlím vedly úzké odbočky k jednotlivým pračkám, kde byl prostor s masivní dřevěnou lavicí. Jen málo praček bylo otevřených a prázdných. U většiny z nich byli rodiče s dětmi snad všech věkových kategorií. Některá děcka šla teprve dovnitř, některé už rodiče vyndávali a některé děti byly ve fázi intenzivní očisty, v jaké jsme viděli Šárku. Zpozoroval jsem, že zde bylo stejné zastoupení kluků i holek a věková kategorie se táhla takřka od nemluvňat, až po třináctileté puberťáky. Zajímavé bylo, že u některých zapnutých praček rodiče ani nebyli. Prostě nechali své ratolesti plně v jejich moci svému osudu, šli si dát kávu nebo občerstvení do kavárny přímo uprostřed haly a jen občas na ně z dálky hodili pohled. Už jsme se moc nezastavovali, abychom našli Fišerovy i Knappovy, ale i tak mne občas zaujaly výjevy v některých pračkách, kde bylo vody do poloviny bubnu, pěny až po jeho okraj a kdesi v tom všem se pralo a čistilo něčí dítě. Alespoň někde se nad hladinou mihnul dětský zadeček s růžovou prcinkou, nebo s pindíkem, vykouknuvším z husté pěny. Když byla možnost zahlédnout i obličej, většina dětí bez ohledu na věk či pohlaví se tvářila stejně – netečně až odevzdaně. Jako by se bez protestů podřídila tomu neživému stroji, který nehleděl na nějaké námitky a čistil je a pral, jako kus obyčejného prádla. Jen dvakrát jsme uviděli, jak rodiče do pračky dávají brečící dítě, jednou zhruba čtyřleté, jednou asi tak ve věku našeho Pavlíka. Veškerý pláč ale ustal, jakmile se buben naplnil vodou a pračka ho začala nemilosrdně máchat.
„Ty, Alčo, jsi si jistá, že to tady bude pro Pavlíka to pravé?“ zeptal jsem se manželky, když jsme dál pokračovali chodbou. „Mně to přijde tak trochu jako týrání.“ Nechtěl jsem hned přiznávat, že mne výjevy z gumových bubnů praček neskutečně vzrušily a tak trochu jsem kalil vodu.
„Podívej se, Míšo, vždyť ho sem nemusíme hned brát,“ řekla Alena, „možná bude stačit, když ho jen trochu postrašíme a napraví se sám.“ Pak se zachichotala. „Hm, prý týrání. Sleduji tě u každé pračky, kdybys mohl, tak Pavla dovnitř strčíš okamžitě, ani bys ho nestihnul svléknout, nemám pravdu?“
Neochotně jsem to uznal. „Máš,“ zahučel jsem.
Konečně jsme došli k pračce, kde na lavičce seděli Knappovi.
„Už jsme se lekli, že jste se tu ztratili,“ usmála se Klára, máma Daniela, který se právě pral v obrovském bubnu. Byl mnohem, mnohem větší než buben s malou Šárkou. Daniel v něm nebyl vůbec skrčený ani znehybněný. Šárka byla čištěna v přibližně v sedmdesáticentimetrovém válci co do průměru i hloubky. Daniela jakoby spolklo monstrum se zhruba dvoumetrovým bubnem a hloubku jsme mohli jen odhadovat, že bude podobná. Voda uvnitř vířila, pěna omývala sklo a kdesi uvnitř se bezmocně jako prádlo převaloval devítiletý chlapec.
„Jak dlouho už tam je?“ zeptal jsem se. Jeho táta Roman přejel očima displej.
„Necelou půl hodinku a ještě hodinu tam bude. Chvilku jsme totiž čekali, než se tahle veliká pračka uvolní,“ řekl. Buben s Danielem se na chvilku zastavil a chlapec se vynořil z vody. Díval se na nás a stíral si z obličeje pěnu. Z jeho výrazu jsme usoudili, že není nijak nadšený z toho, že ho při jeho očistě pozorují dva páry očí navíc. Moc šancí protestovat ale neměl, jakmile se trochu rozkoukal, buben se s ním bez dalších okolků roztočil znovu. Masa pěnivé vody se přes něj převalila a nedala mu žádný prostor pro vlastní pohyb. Jeho táta ještě stisknul spínač pro osvětlení a tak bylo často vidět, jak si s ním voda pohrává. Občas se nad hladinou objevila jeho hlava a někdy i zadek, následovaný jeho holým postaveným lulanem s malým obnaženým žaludem, což neušlo mé ženě.
„Tu předkožku si přetáhnul sám, nebo to dělá ta voda?“ zeptala se.
„To se děje samovolně, jak to s ním uvnitř mele. Divili byste se, co voda dovede,“ odpověděla Klára. „Je to potřeba, aby byl čistý všude, i pod předkožkou. Někdy je to docela dráždivé, podívejte, jak už mu i v devíti letech stojí,“ ukázala na Daniela, který se opět přestal otáčet a otíral si obličej od pěny. Díval se přímo na nás, ale rozhořčení z jeho tváře již zmizelo. Tvářil se stejně jako děti, které se praly všude kolem. Odevzdaně. Možná si to ani neuvědomoval, ale ve vnitřním světle bubnu jsme jeho ztopořeného pindíka krásně viděli, jak trčí vpřed. Náhle to v pračce cvaklo, píplo, a mýdlová voda se začala vypouštět. V momentě byl Daniel na suchu, v bubnu nezůstala jediná kapka vody ani pěny. Během chvíle však dovnitř začala proudit nová várka. Hladina byla ještě výš než ta předtím a Daniel měl co dělat, aby udržel hlavu nahoře, zatímco nohama tápal v prázdném prostoru pod sebou. Tušili jsme, co bude následovat.
„Teď přichází další fáze praní,“ poznamenal Roman.
„A jak se liší od té předchozí?“ chtěla vědět Alena.
„No, jak vidíte, je v bubnu víc vody a mycího gelu a jednak jsou otáčky mnohem delší s proměnlivou rychlostí,“ odpověděl Roman.
Jako na povel se buben s Danielem znovu roztočil. Nejdřív pomalu, tak půl otáčky za sekundu, ale po minutě začal zrychlovat, až jsem si začal říkat, jestli ten kluk vůbec může dýchat, když s ním voda máchala kdesi uprostřed. Na displeji svítila číslice 90, což byl počet otáček za minutu, jak nám vysvětlil Roman. Tak to trvalo asi tři minuty, dokud buben nezpomalil a číslo 90 se změnilo na 20. Vzduchová bublina se opět ustálila nahoře a Danielovi ve vodě stačilo jedno tempo, aby se k ní vydal. Jakmile se stihnul nadechnout, ponořila ho vlna vody, která se přes něj vzápětí převalila. Důležité však bylo, že se dostal ke vzduchu. Nemohli jsme si nevšimnout jeho ztopořeného šulína se staženou předkožkou a obnaženým růžovým žaludem, lemovaným červenými žilkami. Otáčky znovu zrychlily a tentokrát byly opravdu vysoké. Pračka Danielovi nedala jedinou šanci na vlastní pohyb. Točil se stále dokola a dokola čím dál rychleji a já zvědavě mrknul na displej. 145 otáček za minutu! To znamenalo, že se buben během jediné sekundy otočí skoro dvaapůlkrát! Bylo to až neuvěřitelné, ale Daniel to očividně bez potíží zvládal. Když se s ním po třech minutách buben zastavil, vyplaval opět na hladinu, ale v pravé ruce si pevně svíral svého holého lulana a pravidelně si ho svíral. Nebylo nejmenších pochyb, i během praní si ho zvládnul normálně honit. Tázavě jsem se podíval na Romana.
„Tohle začal dělat před pár měsíci. Nejdřív jsme si mysleli, že konečně tu hygienu začal brát vážně, ale když jsme se ho zeptali, co to dělá, tak přiznal, že je mu to příjemné,“ vysvětlil Roman.
„Proto jsme je taky museli oddělit, dřív se prali s Barborou společně. Ta to dělala ještě dřív než on, někdy v osmi letech,“ řekla Klára.
„Myslíte, že by i v tomhle věku mohli spolu provádět nějaké…ehm…nemravnosti?“ zeptala se Alena.
„Mohli nebo nemohli, stačilo, když jí viděl při praní samotnou a lulánek se mu postavil jako puberťákovi. V tu chvíli jsme si uvědomili, že už potřebuje vlastní pračku,“ odpověděl Roman.
Pračka se na chvilku zastavila a nechala Danielovi chvilku na oddych. Chlapec se jakoby nic znovu vynořil nad hladinu a lapal po vzduchu. I když mu narůžovělá pěna stékala po blonďatých vlasech i obličeji, nic ho neodradilo od pravidelných pohybů pravačkou v rozkroku. Jeho očista však ještě neskončila. Buben se roztočil na opačnou stranu a Daniela čekalo dalších patnáct minut praní při různě proměnlivých otáčkách. Na chvilku rychlost dokonce vystoupala na 180 otáček za minutu a z čištěného chlapce byla vidět jen světlá šmouha na tmavém pozadí vnitřku pračky. Jen tak mimoděk jsem si všimnul, že tentokrát svítí oči mé ženě.
„Zavři aspoň tu pusu, nebo ti do ní nafouká,“ šeptl jsem jí do ucha.
„Tak tohle opravdu nevím, jestli náš Pavlík zvládne,“ pronesla.
„Jistě že zvládne, třeba Daniel má dokonce rád vyšší otáčky a to se praček nejdřív bál jako čert kříže. Jen nemohou trvat příliš dlouho, nanejvýš tři minuty. Pak se mu zase musí dát prostor pro nadechnutí,“ odpověděla jí Klára.
„Tak jak jste se rozhodli?“ ozvala se za námi paní Irena, která se vrátila z obchůzky po areálu. Podíval jsem se na Alenu. Ta krátce přikývla.
„No, asi sem toho našeho holomka vezmeme. Nic jiného nám asi nezbývá,“ odpověděl jsem.
„Pevně věřím, že u nás budete spokojeni,“ řekla paní Irena a šla s námi hlavní uličkou. Rozloučili jsme se s Knappovými, ale na Aleně bylo vidět, že jí cosi vrtá hlavou.
„Prý se v jedné pračce se dají prát i dvě děti najednou?“ vyzvídala.
„Ano, dokonce tři, pokud jim vyberete dostatečně velikou pračku a nastavíte správný program.“ Paní Irena se rozhlédla. „Například zde,“ ukázala ke spuštěné pračce, u které seděli mladí manželé. Ti se na nás usmáli a pokynuli nám, abychom přišli blíž.
„Hanka a Jakub Němcovi už k nám chodí rok a svá dvojčátka perou vždy dohromady, nemám pravdu?“ řekla paní Irena, zatímco jsme se představovali.
„Ano, vyjde to levněji, než platit za dvě pračky, když se vejdou do jedné,“ ukázal Jakub na své ratolesti. Pračka byla o něco menší, než ta, ve které se pral Daniel, ale obě děti v ní měly dostatek místa, aby se v bubnu převalovaly podle jeho otáček. Došlo nám, že jsou opravdu hodně malé.
„Kolik jim je?“ zajímal jsem se.
„Dva roky a něco,“ odpověděla Hanka.
„Takže poprvé jste je sem vzali, když jim byl…“ vydechla Alena.
„Ano, jeden rok,“ přisvědčil Jakub.
„Musí si zvykat co nejdříve, jak jen to půjde. Když jsme viděli ostatní děti tady kolem, řekli jsme si, že pro Filipa i Elišku to tak bude nejlepší,“ dodala Hanka.
„A jak jste jednoleté děti naučili správně dýchat?“ vyzvídala dál Alena.
„Tady paní Irena nám vše ukázala a vysvětlila čistící postupy a programy i pro takhle malé děti. Nejprve šly do malé pračky, aby si zvykly na praní a na otáčení. Byly natěsnaní těsně k sobě, aby se nepotloukli a nejdřív jsme je prali jen v troše vody s bohatou pěnou,“ vysvětloval Jakub. „Postupně jsme hladinu zvyšovali, až jí bylo přes polovinu bubnu, ale mezitím se oba přizpůsobili a naučili se zadržovat dech. No a výsledek vidíte tady,“ ukázal na děti. Pračka hučela a prala obě děti, jakoby to byly jen kusy prádla. Vypadaly jako hadrové panenky, které někdo ušpinil a dal vyprat. Občas z pěny na hladinu vyplavalo dětské tělíčko s malinkým zadečkem a drobným pindíkem, následované druhým, tentokrát s růžovou buclatou vulvičkou a obojí bylo pokryté narůžovělou pěnou. Na chvilku se buben zastavil a my viděli, jak se obě děti se smíchem vynořily nad hladinu.
„Nám by se to stát nemohlo, ale naši známí, co mají taky dvojčátka a obě holčičky, omylem jednu vyprali dvakrát a druhou vůbec,“ zasmál se Jakub.
„Proboha, jak se jim to povedlo?“ podivil jsem se.
„No, naprosto jednoduše, zrovna měli k dispozici jen jednu malou pračku pro jedno batole a tak si řekli, že jedno dítě vyperou a druhé počká. Ale protože to první dítě vyndali vyprané a usušené a druhé už měli svlečené, nějak se jim holčičky zamotaly a tak dali vyprat zase tu první,“ vysvětlovala se smíchem Hanka. „Když si to uvědomili, byl už druhý mycí proces v poslední fázi, takže si holka prošla dvojím hodinovým praním od začátku až do konce.“
„Chudinka,“ hlesla Alena.
„Tak vcelku se houbeles stalo, jen ta druhá byla mrzutá, že ségra se prala dvakrát a ona jen jednou. Museli jí ukonejšit tím, že jí vyprali taky nadvakrát. Od té doby je radši perou pohromadě,“ dodal Jakub.
Pračka vypustila z bubnu mycí gel a zalila obě dvojčata čistou vodou. Jejich očista byla u konce a na řadu přišlo závěrečné máchání. Hladina stoupala, až se zastavila mnohem výš, než byla kdy předtím. Buben se znovu roztočil a pračka oplachovala obě děti od zbytků šamponu, který ještě ulpěl na jejich tělíčkách. Skrz sklo jsme krásně viděli, jak se ve vodě melou a převalují, dokud se buben na chvilku nezastavil a dal jim možnost se nadechnout. Byla to dlouhá pauza a očividně měla svůj účel, protože následně se roztočili takovou rychlostí, že se uvnitř jen míhaly a nebylo snad jediného místečka, kde by zůstalo alespoň trochu vzduchu. V duchu jsem si představoval, jak se z nich odmáčí veškerý šampon, i ze všech jejich tělních otvorů. Konečně buben začal zpomalovat a s otáčkami ubývala i voda, ve které se děti oplachovaly. Pak už s nimi pračka točila jen velmi pomalu a podle dívenčiných vlasů bylo zřejmé, že dovnitř proudí teplý vzduch. Trvalo to ještě čtvrt hodiny, než se pračka úplně vypnula a Jakub s Hankou si své děti mohli vyzvednout. Obě byly krásně vyprané, voňavé a spokojené. Hanka jim ještě oběma zkontrolovala pohlaví, jestli se šampon dokonale vypláchnul odevšad. Eliščina hebká mušlička svítila čistotou a Filipův holý šulínek byl ještě trochu zarudlý, ale také na něm nebyla jediná známka nějaké špíny. Rozloučili jsme se a vyrazili k domovu. Ještě na parkovišti jsme se naposledy ohlédli na budovu, která na venek působila nevinně a přitom byla dějištěm těch nejfantasknějších představ každého rodiče. Nevím jak Alena, ale já rychle nabyl přesvědčení, že my, a zvláště náš Pavlík, tu budeme častými zákazníky.

© Laundry boy, duben 2020

[LaundryBoy]

Pro ty, co četli a rozmrazili
tsjeaj://www.survio.com/survey/d/M6O3H4W7K9D9A3T0O